Nahoře Bez

Po loňském první letní výstavě z prací frekventantů vysokých uměleckých učilišť, která pod názvem Girls, Girls, Girls….. představila osm mladých malířek z ateliérů Jiřího Petrboka, Marka Meduny a Josefa Bolfa na pražské Akademii, se uprostřed kovidího léta otevřela druhá edice této předhlídky. Hledal jsem chvíli název, a pak jsem setrval u toho, který mi připadal nejvíce nekorektní – myslím si ostatně, že zvýrazňovaná korektnost je z velké části pokrytecká a zastírací, a že skutečná korektnost, stejně jako umělecké impulsy, které můžeme uměleckými opravdu nazvat, vzniká jaksi v skrytu, decentně, a o to skutečněji – a také jsem myslil na práce Laury Limbourg, která maluje dívky, či sebe samu, nahoře bez – a je vedle Lucie Králíkové opětovnou součástí této letní výstavy, a mimochodem Laura mezi tou loňskou a letošní stihla vyhrát Cenu kritiky pro mladou malbu. A koneckonců výstava se koná nahoře, v posledním patře Černé labuti, kde se dá vyjít na terasu, a terasa je takové odkrytí domu, místo, které se dává všanc obloze a povětří, ne nepodobně jako mladé umělkyně a mladí umělci odkrývají sami sebe před zostřeným a rentgenovým pohledem sběratelů a milovníků umění, dychtící po nových zážitcích a čerstvých akvizicích.

Pro letošek jsem ubral počet vystavujících z osmi na šest, černolabutí prostory jsou přeci jen limitní, a vedle ateliérů z Akademie – Josefa Bolfa, kde studuje Laura Limbourg a Jan Soumar, a Marka Meduny s aktivní Lucií Králíkovou a v Čechách přebývajícím mongolským malířem Batmanlaiem Narankhuuem – jsou dvě umělkyně z ateliéru Jiřího Davida na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové – Nikola Lourková a Martina Staňková – ta posledně jmenovaná je letmým pohledem na datum narození již ve věku středním, ale to rozhodně na věci nic nemění. Těmito dvěmi malířkami také vzdávám lehkou poctu Jiřímu, jehož dlouholeté pobyty na Akademii a na umprumce po sobě zanechali dominanntí absolventskou řadu, a jenž byl navzdory jistojistým zásluhám vyhozen ze školy jak pes.

V těch dobrých školních ateliérech – a vězte, že jsou i nedobré – vznikají nejen noví umělci a umělkyně, ale hlavně se odehrává mentalita rodícího se, nové vztahy, nové postupy, nové myšlenky. Neotřepávájí se staré fráze, na pevných základech se staví překvapivá vizualita, jiné strategie, zjitřený pocit. Ten pro tentokrát sahá od různě pojímané figurace, v některých momentech i s postsurealistickými čmouhami či lehkovažnou lehkostí, přes sugestivní naraci až po abstrahující a abstraktní tendence, které se vyznačují stejně tak křehkostí jako robustně se tvořícím prostorem. Jistý pocit divnosti, si nesu v sobě po zhlížení obrazů a nesou si asi i ti, co mladé obrazy tvoří. Možná ale spíše údiv, údiv před divností, podmíněně podmíněné nejistotou světa, která sedí nám všem v zátylku – ale my ji pro jistotu nevidíme, protože otáčet se je nebezpečné, když se řítíme příliš rychle, a každou vteřinou, po kterou se nebudem pozorně dívat vpřed, můžeme narazit smrtícím nárazem nekonečna. Ach, no co, umění nás možná přežije. Nebo my přežijeme umění, vem to čert. Vzhůru do obrazů!

Martin Dostál, kurátor výstavy