Hledání díla

Práce popisuje „vztah úplných, vnějších forem ke své vnitřní formální stavbě. Zjevná složitost přídavnýcha eliminačních forem je zde výsledkem složitější souhry mezi dvěma geometrickými postavami, jejichžsložitost přesahuje banalitu a dosahuje jisté emoční kvality.“

Socha pochází z cyklu Proměny autoportrétu. Jde o profilovou linku mé tváře, kterou se nebojím deformovat, následně zarotovat a vytvořit tak nový pohled na mojí podobu. Název sochy je Dvaja proto, že každý člověk na světě se snaží najít sebe samého a nejčastěji se takto nachází a dokáže se sebou komunikovat, když vidí svoji podobu v zrcadle. Proto vytvářím zrcadlové obrazy sebe samého, abych skrze umění našel sebe a umožnil i ostatnímse touto cestou vydat, zamyslet se a najít se v tomto rychle plynoucím čase.

Velký misionář je expresívním setkáním přírodního, lidského a technického prostoru. Tvarově se jedná o sochařsky cítěný a stylizovaný korpus vrtulníku s bičíkovitou, živě rozpohybovanou ocasní částí, zobrazující nositele informace. Socha je odkazem na mise, ať už vojenské či civilní, o kterých ještě netušíme, zda přinášejí ohrožení nebo záchranu. Plastika je také místem střetu a splynutí principů vzniku a zániku života – jejich vzájemné propojenosti. Aktivním prostorem sochy je země - terč, jako prazáklad, do kterého je implantován lidský prvek, přinášející oživení, osídlení, ale také zneklidnění. Socha může symbolizovat síly přetvářející životní prostor, a to především vnitřním napětím, vycházejícím z využívání paralel a kontrastů mezi technicistní a organickou morfologií.

Socha Rektora byla původně realizována ve veřejném prostoru v rámci cyklu „Olbram Zoubek: Pedagogové a studenti / Lidé“ (Ostrava, 2002).

„Euforie“ je něžná symbolika nejbližšího spojení mezi ženou a dítětem (mezi mnou a mými dcerami) a naladění na „stejnou vlnu“ společného blaha. Je to zachycení krátkého, pomíjivého, ale intenzivního poznávání se s novým životem. Zobrazeno vizuálně a sochařsky specifickou vzdušnou formou prostorové kresby.

Socha Velké Žluté Chobotnice vznikla zbůhdarma, pro radost z nesmyslu, pravděpodobnosti navzdory. Z přesvědčení, že velké žluté chobotnice existují. Už proto, že by existovat měly.

Původ tohoto díla je v intuici. Socha odhaluje polarity způsobené člověkem a touhou, ilustruje dilema a vyrovnávací akt vědomé existence. Zvětšené a pozměněné ruční nářadí narušuje běžné vnímání a vytváří symboly pro přerod z industrialní do digitální éry. Avarice je kritickým přezkoumáním chamtivosti našeho komerčního bytí.

Dnes již nežijící legendární německý výtvarník a teoretik Joseph Beuys kdysi zabalil skutečné křídlo do filcu a namaloval na něj červenou barvou kříž. Antonín Kašpar vytvořil celkem 14 ocelových klavírů, z jejichž horní desky se šikmo k nebi zvedají kříže. Možná přijímají, možná vysílají signály do kosmu. A možná obojí současně. Když autor následně navštívil galerii ve Frankfurtu, kde spatřil původní Beuysovo dílo, rozhodl se pojmenovat svou práci Pocta pro JB.

Autorův záměr byl „vytvořit ženu jako Ženu, dívku jako Dívku, jinocha jako Jinocha a muže jako Muže. Sochy promlouvají samy za sebe."

Kovářík svými tajuplnými názvy nechává diváka na pochybách, o co se vlastně jedná. Nerad „škatulkuje“, spíše ponechává prostor pro vaši fantazii a vlastní zkušenost. Plastika je součástí rozpracovaného projektu, jež autor nazývá otevřená či opulentní forma. Vychází z poznání biomorfních tvarů, které se jakoby rodí z hemžícího se mikrovesmíru Petriho misky. Nic není nemožné a vše je zdánlivě povoleno, ale stále v přísných mezích klasického sochařství a zákonitostí vnitřní stavby, formy a proporcí.

Prastánek spojuje Skálův výtvarný jazyk s ideou sociální intervence. Má sloužit jako místo setkávání, centrum nečekaných interakcí, prostor pro občerstvení fyzické i duchovní. Oproti kioskům a trafikám není industrializovaným obchodem, ale organicko-rukodělným objektem. Do turistické plantáže Malé Strany přináší zdivočelou přírodu i zplanělou architekturu. Odkazuje k jiným než k čistě pragmatickým hodnotám.

Socha vychází z primárního geometrického tvaru kruhu, anglicky „round“, proto byl zvolen název Rounded. Určujícím principem sochy je tvar a konkrétní rozměr kružnice, který se objevuje nejen ve výsledném tvaru objektu, ale i v jeho jednotlivých komponentech. Socha je tvořena spojením jednotlivých dílů (vyřezaných podle poloměru totožného s poloměrem výsledného objektu), jež utvářejí výsledný tvar rostoucí kružnice. Celková prostorová kompozice díla odkazuje na primární matematické tvary. Čistě intuitivní skladba jednotlivých dílů, bez použití modelu, se promítla do živelného, rostoucího a postupně se utvářejícího celku, jímž je nedokončená kružnice. Přerušení – nebo snad řízené nedokončení – centrální křivky dynamizuje celkové vyznění tvarosloví sochy.

Práce z cyklu Kresby v prostoru. Oharky ve tmě jsou inspirovány hrou dětí – máváním hořícím oharkem vytaženým z ohně. Pokus zaznamenat a převést do materiálu pohyb žhavého uhlíku ve tmě.

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Ztvárnila jsem ruku v nadživotní velikosti a jednoduchém gestu přípravy na akci odcvrnknutí něčeho, co zde záměrně není zobrazeno. Divák je provokován právě nepřítomností tohoto předmětu hry. Socha by měla probouzet představivost pozorovatele.

Objekty Urbantree navazují na úspěšnou sérii Urbanut a formálně vycházejí z čtyřmetrové realizace „Strom Poznání“ z roku 2016. Sochy jsou tvořeny z fragmentů reálných stromů, které jsou tlakem a násilím přetvořeny, pozměněny, avšak při bližším ohledání jsou stále archetypálně čitelné. Koruny stromů jsou transformovány a upraveny do lidského měřítka a zasazeny do městského (urbanistického) prostředí.

Při práci se autor zaměřil na prostor a velikost objektu v prostoru. Zvolené měřítko Hyeny umožňuje divákovi vnímat objekt jako celek a zároveň při bližším pohledu je nucen začít vnímat jednotlivé segmenty a části sochy. Její otevřenost pak nabízí nahlédnutí do vnitřního prostoru objektu. Socha se snaží co nejpřesněji zachytit divokost hyen za pomocí kovu. Jedná se o přesun organické formy živé hyeny do geometrické formy sochy, při zvětšení proporcí zvířete. Z jednotlivých 2D dílů se postupně skládají složité struktury, které vytvářejí jednotlivé části těla zvířete. Výsledná socha pracuje s rozložením světla a stínu na plochy kovu a svými nuancemi dotváří celkový prostorový objem.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.

Objekt na pomezí sochy a užitné plastiky vybízející k zastavení a navázání dialogu se sochou, místem, člověkem. Kolik lidí, tolik názorů. Občas je fajn zpomalit, usednout a najít most jeden k druhému.

Zvětšené a pozměněné ruční nářadí narušuje běžné vnímání a vytváří symboly pro přerod z industriální do digitální éry. Socha Bluetoo_ pojednává o šílenství našeho digitálně propojeného bytí.

Manty – vznosná majestátní podmořská stvoření, jejichž pohyb paradoxně připomíná let ptáků. Elegantní tanečnice pohybující se v hlubinách nezkrotných oceánů. Ladné křivky protínající jednu z opravdu posledních divočin světa. Světa, se kterým jsme tolik propojeni a přitom je nám tolik vzdálený a neznámý. A snad kvůli těmto všem protikladům, fascinován mohutností a křehkostí zároveň, jsem se rozhodl vystavit tohoto tvora ve zcela jiném prostředí, jiné perspektivě, ve zcela jiných souvislostech. Při procházce pod andělskými křídly můžete snít, popustit uzdu fantazii a přenést se na mořské dno anebo někam dál...

Skulptura „Prsten“ je součástí autorovy série „Metamorfloris“, na které v posledních letech poměrně intenzivně pracuje. Inspirace přírodou a jejími základními zákonitostmi je patrná na první, případně dvaadvacátý pohled. Měřítko plastiky dovoluje a možná i vyžaduje přímý fyzický kontakt a možností vstupu do vnitřního prostoru, který tam je i zároveň není. „Zkvítkovatění materiálu“ je autorův lingvistický a nepříliš povedený pokus o definici stavu jeho mysli při tvorbě. Nicméně je stále nejblíže k tomu, co by chtěl vyjádřit skrze materiál jako takový. Autor by jinak velice stál o to, aby sochou bylo prolézáno, posedáváno, poleháváno, případně ohlazováno přímo pozorovateli a návštěvníky výstavy. Taková exkurze do časů trenek a hřišť.

Bronzový kůň v plzeňském parku stojí na svém úplně prvním místě ve veřejném prostoru. Do parku cestoval rovnou ze slévárny. Jde o třetího koně ze sousoší Jezdec. Celé sousoší jsem dokončil před několika lety v laminátových odlitcích. Tvoří ho sochy tří koní a jednoho koně i s jezdcem. Abych mohl sousoší vystavovat i v exteriéru, začal jsem postupně sochy odlévat do bronzu. Během té doby jsem sochy vystavoval a vystavuji i samostatně. Doufám, že se jednou dočkám a celé sousoší uvidím vystavené kompletně, třeba v rámci Sculpture Line v některém z českých měst. Nespěchám však a raduji se i z jednotlivých koní.

„Napojení“ je objekt, jehož přirozenou součástí je prostředí, v němž je instalován a které dotváří jeho význam. Člověk je přímým odrazem toho, jaké zázemí, společnost a krajina ho utváří. Zobrazeno vizuálně a sochařsky specificky vzdušnou formou prostorové kresby.

Modré postavy průzkumníků se po nějaké době opět lehce vznášejí nad vodní hladinou, tentokrát v Plzni. Občas dostanu dotaz na barvu těchto soch. Tato modrá barva má obchodní označení bazénovámodř, tedy barva bazénů, ale také barva nebe. Nedávno jsem si uvědomil, že je to i barva informačních tabulí u dálnic. Její neintenzivní kontrastnost v krajině jsem si objevil kdysi sám, prostřednictvím jedné malé sochy. Světle modrá socha tehdy stáhla na zem barvu oblohy a tak jsem nechal stahovat modrou barvu oblohy na zem i několik svých dalších soch. A mezi ně patří i kresebně jednodušší modří průzkumníci.

Prvotní inspirace pro instalaci vzešla formou i rozměrem z prehistorického žraloka megalodona. Autor sám objekt vnímá jako tvarový archetyp, který můžeme nalézt napříč živočišným i rostlinným spektrem. Umístění v bazénu vyvolává napětí, nejistotu (co se děje pod hladinou?) a dodává soše dynamiku. Prvoplánově jasný tvar bere na sebe mnoho podob, včetně té noční, a provokuje představivost procházejících diváků.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru ve Starém Plzenci dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí, tentokrát s výhledem na místní pamětihodnost na horizontu.

Plastika s vysvětlujícím názvem E. T. patří k nejnovějším dílům Riccarda Cordera, kteránesledují prostor jen jako metaforická, nýbrž i fyzická „přítomnost“. Jádrem jsou neúplné kruhové prvky, jež se rodí ze čtyř prvků vertikálních, a to tak, jako by dílo držely na místě a zabraňovaly jeho výbuchu.Zjevná nestabilita celku vytváří komplexní a neočekávané dráhy pohybu zraku. Oko pozorovatele je vedeno po zakřivených cestách s krátkými prvky a vztah mezi vyplněnými a prázdnými prostory evokuje formální komplexnost. Sochař zcela vědomě trvá na konceptu „sochy jako přítomnosti“, která vyvolává souběžné vjemy. Dílo a jeho okolí se tak spojují, aniž by jedno převažovalo nad druhým.

Manty – vznosná majestátní podmořská stvoření, jejichž pohyb paradoxně připomíná let ptáků. Elegantní tanečnice pohybující se v hlubinách nezkrotných oceánů. Ladné křivky protínající jednu z opravdu posledních divočin světa. Světa, s kterým jsme tolik propojeni a přitom je nám tolik vzdálený a neznámý. A snad kvůli těmto všem protikladům, fascinován mohutností a křehkostí zároveň, jsem se rozhodl vystavit tohoto tvora ve zcela jiném prostředí, jiné perspektivě, ve zcela jiných souvislostech. Při procházce pod andělskými křídly, můžete snít, popustit uzdu fantazii a přenést se na mořské dno a nebo někam dál…

"Člověk má pro každou věc v mozku zafixovanou určitou vizuální podobu, díky tomu je schopen ve zlomku vteřiny určit, na co kouká. Většina lidí vnímá ledního medvěda jako bílého a chlupatého. Já jsem narušil tuto podobu tím, že jsem zvíře připravil o srst i o barvu. Tím jsem divákovi vzal prvotní jistotu, že ví, na co přesně se dívá.“

"Uč se ze včerejška, žij pro dnešek, doufej v zítřek.Důležité je se nepřestat ptát.“Albert Einstein, 1879-1955 Když se díváte na vlnu, vypadá tajemně. Mezi vzduchem a vodou šeptá jednoduchou otázku:Kde se nacházím? Vlna je forma, jež nemá podstatu. Její vágní a nejistý obraz se stále zvedá mezi fantazií a informacemi. Vnímání je jako vlna. A má-li naše vnímání formu, je formou i naše bytí. Naše bytí je vlastně nepřetržitým reagováním.

„Koně na piazzettě Národního divadla patří do projektu čtyř koní, z nichž jeden je osedlán jezdcem. Toto uskupení jsem realizoval v několika variantách: v červeném laminátu, který v krajině vyniká díky nereálné barevnosti, v jiném případě jsem zase použil strukturu ze skořápek burských ořechů. Sochy ale nebylo možné vystavit v exteriéru, a tak nezbylo než je začít postupně přelévat do bronzu. První dva koně z této řady jsou nyní před budovou Nové scény jako součást projektu Sculpture Line 2016. Toto umístění se nakonec ukázalo být nejen vizuálně přitažlivé, ale také velmi symbolické. Není možné opomenout souvislost se sochařskou výzdobou střechy Národního divadla, koně se navíc nalézají na spojnici mezi Novou a Starou scénou, a s tím pak koresponduje i jejich charakter. Jsou pojati jako tradiční plastika, ale jejich vyznění v sobě zároveň nese nemalou dávku aktualizace toho námětu.“

První lidé byli plodem klíčení semen z ničeho; napůl člověk, napůl kukla. Měli v sobě uchovanou podstatu stvoření. Byli strážci zázraku oslavujícími stvoření: světlo, hmyz, ryby, zvířata a květiny. Muži jako semena netrpěli omezeností své existence, věděli totiž, že pramenili z tvůrčího „nikde“ a zase se k němu vrátí. Věděli, že se jejich duše vrátí do nekonečné podstaty. Když zemřeli, byli proto zabaleni do nepozemských textur proměněných v kámen. Skupina mužů- semen přestala rozjímat nad nanebevstoupením duší a chůzi živého semene-člověka.

Instalace se skládá ze sta ústrojí k sušení sena. Každé z nich má tři příčky a nese názvy jako Hoanzn, Heumandln, Triste, Dieme, Schober apod. Dílo se zabývá původem a vývojem zemědělské praxe, která již od doby železné utváří evropskou krajinu. Každé „Hoanzn“ je vyrobeno ručně a je tedy jedinečné. Tyto nástroje byly velice důležité a každé z nich bylo označeno jménem či monogramem. Objekty jsou připomínkou tradiční praxe sušení sena a do krajiny či do urbánního kontextu Prahy se nyní vrací jako Land Art. V pohledu na zemědělské nástroje člověka tak spojuje přítomnost a minulost.

„Že plavkyně a jiné vznášející se dámy je moje celoživotní téma, se asi ví. Nohy z vody jsou trochu něco jiného. Je to nad vodou viditelná část stojky a to je většinou nejradostnějším projevem dětí a děvčat ve vodě. No, já si to taky někdy střihnu. Z toho blbnutí mají radost i ti, co to vidí, no a jak zjistit tu radost i tam, kde se holky většinou nekoupou, nebo někdy koupou, ale právě je na to trochu zima? Socha nahradí kde co – nežijící básníky, svaté, ale i zločince. Tak proč by neměly mít pomník nohy z vody, když jsou symbolem toho nejdůležitějšího, proč jsme tady, radosti ze života?“

Skulptura „Rossete“ je součástí autorovy série „Metamorfloris“ na které v poslední době intenzivně pracuje. Inspirace přírodou a jejími základními zákonitostmi je patrná nejen z názvu, v případě Rossete se skutečně jedná doslova o “zkvítkovatění” materiálu. Statičnost plastiky je potlačená vnitřním napětím a zdánlivým pohybem v závislosti na pohybu.

Křesla pro město je její projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posad´te se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Skulptura „Strom“ je velkorysou kompozicí primárních přírodních tvarů vytvořená z kovových industriálních segmentů. S tímto materiálem autor Lukáš Rais pracuje již řadu let. Umístění průmyslově zpracované skulptury před Průmyslový palác Pražského výstaviště považuje autor za příznačné. Z hlediska časového horizontu je velmi pravděpodobné, že na tomto místě stával kdysi nějaký vzrostlý strom. Jedná se tedy o složení pocty základním přírodním silám, které nás obklopují.

Conca – hydrokinetická skulptura. Pohybový efekt vytvářený vahou přitékající vody zbavuje kámen příslovečné tíže a propůjčuje soše zdánlivou lehkost. Nestálá, neustále narušovaná a obnovovaná rovnováha dvou protikladných elementů, kamene a vody, vytváří meditativně rytmický pohyb. Měkké přemáhá tvrdé, vyprázdnění naplňuje, protiklady harmonizují. „Conca“ je zhmotněním taoistických principů a je pouze na divákovi, co je schopen zhlédnout.

„Tři skulptury vytvořené z tanků na pivo spolu vedou tichý rozhovor. Název je inspirován úryvkem z písně sourozenců Ulrychových, který zní asi takhle: ...musíš mluvit tiše, abys uslyšel…“

„Sochu „Corpus Angelicus“, neboli „Tělo Anděla“, jsem vytvořil jako součást výstavy se stejným názvem, kterou jsem měl v roce 1997 na Pražském hradě. Anděl je pro mne stálé téma, tato záhadná bytost se vlastně objevuje ve všech náboženstvích, je to jakýsi pozitivní, ekumenický symbol a mne velmi láká se jej pokoušet ztvárňovat a dávat mu různé podoby a stále si jej přetransformovávat. Anděla asi ještě nikdo neviděl, ale můžeme třeba věřit, že v nějaké formě existuje, a to stále jitří moji představivost. Proto „Tělo Anděla“, plastika odlitá z robustní ocelolitiny, v kontrastu proti představě zcela nepoznané a neuchopitelné éterické bytosti. Jakási schránka, nebo ulita Anděla, i tak se to dá chápat. To ale ponechávám na divákovi. Líbí se mi, že v Břežanech bude instalována v blízkosti kláštera a velmi doufám, že přinese občanům radost a možná i důvod k zamyšlení.

„Propojení sportu a umění je v současné době aktuální. V mé práci a v životě nejdříve coby reprezentanta ČR ve snowboardingu a nyní trenéra olympijské vítězky a zároveň nejprve studenta sochařiny a nyní sochaře je toto téma aktuální odjakživa. Umění a sport jsou jedny ze základních prvků tvořící osobnost člověka. Sport učí disciplíně a zdravému stylu života, umění ve vás utváří názory a pocity. Umění i sport jsou našimi politiky považovány za okrajové záležitosti, nevhodné většího povšimnutí. To vypovídá o tom, co je utvářelo a jací asi jsou. Je potřeba naše děti učit něčemu jinému, než byli učeni lidé, kteří nás mají utvářet. Cvičte a zajímejte se o umělecké počiny, berte s sebou své děti, prosím…“

Dílo patří mezi soubor soch, které se vztahují k Čapkovu oblíbenému tématu, kterým jsou vlasy a účes. Autor sleduje jednotlivé řazení vlasů přecházející v účes až k ornamentu. Fenomén ornamentu společně s fenoménem prostorovosti se stal zásadním principem pro vytváření těchto “vlasatých” plastik. Přestože inspirace vychází právě z ornamentu, v díle samotném se jej Čapek snaží naopak potlačit a zbavuje jej dekorativnosti. Zásadním momentem díla je eliminace obličeje a čistý zájem o účes a jeho estetiku. Socha může díkystojícím copům připomínat živočicha, což může odlehčit vnímání sochy pouze jako účesu.

Plastika s vysvětlujícím názvem E. T. patří k nejnovějším dílům Riccarda Cordera, která nesledují prostor jen jako metaforická, nýbrž i fyzická „přítomnost“. Jádrem jsou neúplné kruhové prvky, jež se rodí ze čtyř prvků vertikálních, a to tak, jako by dílo držely na místě a zabraňovaly jeho výbuchu.Zjevná nestabilita celku vytváří komplexní a neočekávané dráhy pohybu zraku. Oko pozorovatele je vedeno po zakřivených cestách s krátkými prvky a vztah mezi vyplněnými a prázdnými prostory evokuje formální komplexnost. Sochař zcela vědomě trvá na konceptu „sochy jako přítomnosti“, která vyvolává souběžné vjemy. Dílo a jeho okolí se tak spojují, aniž by jedno převažovalo nad druhým.

Prvotní inspirace pro instalaci vzešla formou i rozměrem z prehistorického žraloka megalodona. Autor sám objekt vnímá jako tvarový archetyp, který můžeme nalézt napříč živočišným i rostlinným spektrem. Umístění v bazénu vyvolává napětí, nejistotu (co se děje pod hladinou?) a dodává soše dynamiku. Prvoplánově jasný tvar bere na sebe mnoho podob, včetně té noční, a provokuje představivost procházejících diváků.

Objekt vnáší do Botanické zahrady industriální prvek, který díky kombinaci s přírodním materiálem ladně harmonizuje s okolím. Sedící postava z ocelových jeklů obsahuje fragmenty stromů, je tak s místem ještě autentičtěji propojena, a to i díky intenzivnímu vjemu vůně borovicových polen.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.

Nový pohled na městský mobiliář. Netradičně pojatá užitná plastika je inspirací pro architekty i zastupitele. Keramické křeslo nepůsobí fádním dojmem a není sériovým výrobkem. Díky oblým tvarům je hravé a originální a oprávněně přitahuje pozornost kolemjdoucích.

Křehkost, energie, meditace, to vše jsou atributy sochy, která vychází z postavy Buddhy sedícího v pozici lotosového květu. Transparentní siluetu postavy je možné vnímat zdálky, při bližším pozorování lze spatřit jednotlivé malé postavičky sedících Buddhů. Tam, kde se setkávají kultury a národy celého světa, vyzařuje socha klid a inspiruje ke zpomalení, zklidnění a zamyšlení.

Objekt vnáší do Botanické zahrady industriální prvek, který díky kombinaci s přírodním materiálem ladně harmonizuje s okolím. Sedící postavy z ocelových jeklů obsahují fragmenty stromů z Botanické zahrady sražených bouřkou, jsou tak s místem ještě autentičtěji propojeny, a to i díky intenzivnímu vjemu vůně borovicových polen.

Betonová rodinka fantaskních tvorů z jiného světa, toulajících se ve stínu borovic, je inspirována světem bakterií, které jsou lidskému oku neviditelné. Po zvětšení do lidského měřítka však nutí pozorovatele zamyslet se nad vlastní velikostí.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.

Prvotní inspirace pro instalaci vzešla formou i rozměrem z prehistorického žraloka megalodona. Autor sám objekt vnímá jako tvarový archetyp, který můžeme nalézt napříč živočišným i rostlinným spektrem. Umístění v bazénu vyvolává napětí, nejistotu (co se děje pod hladinou?) a dodává soše dynamiku. Prvoplánově jasný tvar bere na sebe mnoho podob, včetně té noční, a provokuje představivost procházejících diváků.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.

Socha je parafrází známého Myslitele sochaře Augusta Rodina. Usazena na vysoké židli, pokryta siluetami stylizovaných postav v různých pozicích, stává se symbolickým vědomím celého lidstva.

Monolitické barevné hlavy pracují s odkazy různých etnik, demonstrují krásu a rozmanitost jednotlivých kultur, i schopnost navzájem spolu žít a obohacovat se navzdory postupující globalizaci a souvisejícímu stírání kulturních rozmanitostí.

Sochy Průzkumníků vznikly jako prostorová kresba zachycená tahy hliníkových hadic, fixovaných do konečných tvarů modelovací epoxidovou pryskyřicí. Každá ze tří figur je v jiné fázi pohybu, společně pak tvoří dynamický celek. Iluzivně kráčejí po vodě, zkoumají prostor mezi funkcionalistickým Mánesem a neorenesančním Národním divadlem a jejich zrcadlení ve zčeřené hladině řeky posouvá instalaci o stupeň výše oproti klasické „statické“ prezentaci v galerii.

Námětem a jemnou dějovou linkou celé expozice jsou každodenní fantazie ze života „sochařky na rodičovské dovolené“. Výstava je koncipována jako průnik tří sochařských celků, které na sebe částečně navazují, současně však představují různé materiálové přístupy. Ústředním celkem je linie prádelní šňůry „Velké prádlo“ s figurální kompozicí vytvořenou z rabicového pletiva.

Kompozice obřích betonových polštářů zabydluje nádvoří a vytváří z něj útulné odpočinkové místo.

Na celou situaci dohlížejí „Pradleny“ – žánrové sousoší dvou sedících dívek,sdílejících svá tajemství.

Sochy Evy Roučky jsou bravurně modelované postavy většinou kyprých tvarů, pro které je důležitý výraz. Autorka jejich prostřednictvím dokumentuje lidskou pýchu, nabubřelost, živočišnost, ale i čistou radost ze života. Plavkyně Mářa je příkladem expresivního až groteskního vyjádření pocitu radosti či urputnosti z noření se do vody, převedeného do glazované hlíny.

Umělkyně svůj autoportrét vytvořila pouze za pomoci tzv. hmatové matematiky, což je systém, díky kterému nevidomí lidé vnímají proporce okolního světa. Křivky a tvary svého obličeje tak „sledovala“ hmatem a převáděla je do šamotové hlíny. Je fascinující pozorovat, jak záměrně zvýraznila části obličeje, které u sebe vnímala jako osobité a dovedla je bez vizuální kontroly převést do výsledné sochy.

Z hlubin vzhůru a nádech. Flotila ponorek. Ploutev. Stroj. Výdech.

Sedící figura stylizovaná do linek a kubizujících tvarů, tvořená strukturou ocelových jeklů, které autor ve své tvorbě využívá od roku 2002 (cyklus „Povodňoví turisté“, kde jekly dotvářely ještě fragmenty naplaveného dřeva). Socha příjemně kontrastuje s okolní zelení a navazuje na geometrickou formu architektury v pozadí.

Název díla odkazuje na termín používaný pro stativ na fotoaparát neboli trojnožku. Instalace, poskládaná z nazvětšovaných a stylizovaných fragmentů lidských kostí, však na diváka působí též jako otisk civilizace z jiného světa. Tvar kostí je záměrně protáhlý, aby působil ještě subtilnějším a vyšším dojmem.

Nový pohled na městský mobiliář. Netradičně pojatá užitná plastika je inspirací pro architekty i zastupitele. Keramické křeslo nepůsobí fádním dojmem a není sériovým výrobkem. Díky oblým tvarům je hravé a originální a oprávněně přitahuje pozornost kolemjdoucích.

Zásahem autora získala stará nádoba na kapalný plyn zcela nový, estetický, rozměr. Prořezaná struktura vycházející z tvaru hvězdy vykouzlila na povrchu vyřazené ocelové cisterny jakousi ocelovou krajku a celému objektu dodala zdání křehkosti, kdy vnitřní prostor je stejně důležitý jako ten vnější a průhledy skrz hmotu vytvářejí nové perspektivy vnímání sochy samotné, ale i okolního prostoru.

Industriální nádrž, běžný užitý materiál, kterému autor dává nový výraz a estetiku.

Anuloid je rotační plocha, která vznikne otáčením kružnice kolem osy, která leží ve stejné rovině a nemá s ní společné body, jak zní matematická charakteristika. Výtvarné nebo sochařské uvažovaní vychází z fascinace tvarem a jeho převáděním do netradičních kontextů rozměrů a materiálů. Díky instalaci do nakloněné osy objekt zneklidňuje téměř levitujícím usazením v prostoru a provokuje fantazii kruhovým zarámováním průhledu na okolní svět.

Sloup, socha, objekt rotující a rostoucí k nebi. Instalatérská kolena ve hře vzájemně se prolínajících tvarů, tvořících geometrickou a především estetickou strukturu. Fascinace výslednou hmotou, která funguje sama o sobě, stejně jako v dialogu s architekturou.

Objekty inspirované kresbou ze školních lavic „jedním tahem“ jsou autorem zhmotněny do 3D objektů a převedeny do monumentálních rozměrů. Kresba je vedena v prostoru pomocí ocelových komponent, původní školní tužku zde nahrazuje svářečka.

Socha nebo architektura? Minimalizovaný obytný prostor na vysoké noze je skromně vybaven jen tím nejdůležitějším. Pokud jej chcete navštívit, je nezbytné zdolat čtyřmetrový provazový žebřík. Prvek přepychu je následně obsažen ve výhledu a soukromí, který tento objekt nabízí.

Otevírací doba: 10 - 23 hod Dílo vzniklo jako třináct samostatných soch vyřezaných do třinácti dubových kmenů. Každý dub měl stáří nejméně 150 let a vždy šlo o padlé stromy. Žádný nebyl kvůli soše pokácený. Aby mohly sochy stát trvale venku, odlil jsem je do bronzu. Později jsem do forem sejmutých ze třinácti dřevěných hráčů odlil nových třináct soch. Oproti původním otiskům vyřezaného povrchu jsem povrch pokrylstrukturou ze skořápek vlašských ořechů. Skutečné skořápky jsou zalité v povrchu sochy černou polyesterovou pryskyřicí. Aby mohly tyto laminátové odlitky stát trvale venku, odlil jsem je také do bronzu. Po instalaci v Brně a dvou letech v sochařském parku v Německujsou umístěny v Praze na Bastionu.

Otevírací doba: 10 - 24 hod Velké hlavičky či jiné hlavy á la žárovka je moje dlouhodobé téma. Lidská hlava je záhadný objekt, dokáže zářit nápady, dobrotou a dokáže být zabetonovaná blbostí a agresivitou. A tak pohledem na ně můžeme meditovat, co jsme zač. Hlavy jakožto neportréty všeho druhu páchám už nejméně od poloviny 70. let. Čtyři dvoumetrové byly v roce 2011 na náměstí Jana Palacha, v roce 2013 u Národní technické knihovny a na Landscape Festivalu v Praze. V roce 2016 v Českých Budějovicích opilci některé Hlavičky rozbili. Teď je jedna tady. Novoměstská radnice se proslavila defenestrací radních v roce 1419. Jaká hlavička vymyslela to mordování a drancování a uměla rozfofrovat ty okolo? Doufejme, že nic takového se už nebude opakovat. Je to ale jen v našich hlavičkách. 

Trůn zobrazuje místo, které má v sobě každý z nás. Jakýsi pomyslný piedestal, na který si můžeme dosadit své představy, touhy, přání, tajné myšlenky nebo třeba i něco, co bychom rádi řekli nahlas nebo vykřičeli do světa, jen nevíme jak. Proč kříž? Autor ve své sochařské tvorbě často používá tento znak. Jak sám říká, v jeho pojetí se nejedná pouze o náboženský symbol, ale chápe ho také jako jakýsi základní bod, který vznikl protnutím dvou čar, jako zobrazení výrazů Jing a Jang, Já – Ty, Ona – On, Ona – Ono atd. Tato socha vznikla v roce 2016, o dva roky později na ni autor umístil tři reliéfní nápisy, tři tázací věty. Tím dále posunul možnosti souvislostí a výkladů symboliky tohoto díla. Chápání těchto souvislostí ponechává sochař na vnímavosti a individualitě každého z nás.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

Strom, jehož větve se snaží dotýkat nebes, stejně jako se paže člověka napínají ke slunci, ke světlu. A čím užší je prostor mezi domy, s o to větší sílou se větve protahují výš, aby zjistily, co se na světě děje.

Otevřeno: po-pá 7 - 20 h, pouze k nahlédnutí Když se řekne ocel, cítíme chlad. Chlad z techniky, materiálu, utilitárnosti. Je to důvod, proč se snažím dát sochám z oceli teplý, ženský, oblý tvar. Pokořit materiál a ukázat ho v novém, zářivém světle. Napískovaná ocel dostane sametovou strukturu a déšť ji obarví do oranžově-rudé barvy. Tak vznikla i socha Ženství, která je symbolem ženy-matky.

Manty – vznosná majestátní podmořská stvoření, jejichž pohyb paradoxně připomíná let ptáků. Elegantní tanečnice pohybující se v hlubinách nezkrotných oceánů. Ladné křivky protínající jednu z opravdu posledních divočin světa. Světa, se kterým jsme tolik propojeni a přitom je nám tolik vzdálený a neznámý. A snad kvůli těmto všem protikladům, fascinován mohutností a křehkostí zároveň, jsem se rozhodl vystavit tohoto tvora ve zcela jiném prostředí, jiné perspektivě, ve zcela jiných souvislostech. Při procházce pod andělskými křídly můžete snít, popustit uzdu fantazii a přenést se na mořské dno anebo někam dál...

Otevírací doba: 9 - 21 hod Socha vychází z primárního geometrického tvaru kruhu, anglicky „round“, proto byl zvolen název Rounded. Určujícím principem sochy je tvar a konkrétní rozměr kružnice, který se objevuje nejen ve výsledném tvaru objektu, ale i v jeho jednotlivých komponentech. Socha je tvořena spojením jednotlivých dílů (vyřezaných podle poloměru totožného s poloměrem výsledného objektu), jež utvářejí výsledný tvar rostoucí kružnice. Celková prostorová kompozice díla odkazuje na primární matematické tvary. Čistě intuitivní skladba jednotlivých dílů, bez použití modelu, se promítla do živelného, rostoucího a postupně se utvářejícího celku, jímž je nedokončená kružnice. Přerušení – nebo snad řízené nedokončení – centrální křivky dynamizuje celkové vyznění tvarosloví sochy.

Otevírací doba: 10 - 22 hod Tento prazvláštní objekt je jedním z řady Kováříkových děl, u kterých recykluje a přetváří v umělecký artefakt jak věci denní potřeby, tak i předměty nalezené či nepotřebné. V tomto případě léta hromadil a následně spojil v enigmatický celek stovky pivních plechovek. Následně typickým způsobem objekt pojednal pestře barevně a opět ponechává bez bližšího vysvětlení, jak si význam díla vysvětlíme.

Otevřeno 7-22 hod Mé práce jsou založené na "zkoumání člověka a přírody" a zobrazování jednoho či druhého. Zamýšlení se nad jejich ztvárněním mým osobitým rukopisem je podstatou mé práce. Jak by asi vypadal keř, kdyby rostl podle geometrických pravidel? Neměli byste chuť si na tuto otázku odpovědět tím, že ho sami vytvoříte?? Já jí měl...

Práce z cyklu Kresby v prostoru. Oharky ve tmě jsou inspirovány hrou dětí – máváním hořícím oharkem vytaženým z ohně. Pokus zaznamenat a převést do materiálu pohyb žhavého uhlíku ve tmě.

Kovová plastika Noha je typickým autorovým dílem, ve kterém se spojuje okouzlení industriální poetikou s racionálním vnímáním světa vnějšího. Tvar a rytmus plastiky svádí k zamyšlením nad podstatou konstrukce světa, ale také vábí k usednutí či prolézání. Může se to zdát matoucí, ale dle autora oba přístupy vedou (sice klikatě a nesměle, nicméně odhodlaně) ke stejnému cíli. K jakému přesně, to autor ponechává otevřené pro individuální mysl každého pozorovatele, usedatele, ulehatele, uhladitele atd.

Mým záměrem bylo vytvořit amorfní, organický objekt, podobající se přírodnímu fragmentu, který by svým mnohotvárným, členitým povrchem korespondoval s členitým průčelím novogotické radnice, před kterou byl umístěn. Pomocí montáže různorodých plastických materiálů a jejich intuitivního formování a vrstvení jsem se snažil dosáhnout až barokní bohatosti tvarosloví objektu, který by měl kolemjdoucí iritovat a přitahovat k bližšímu pozorování, hledání, nacházení i ztrácení se v těchto tvarech a formách a otevírat možnosti nejrůznějším asociacím, podobně, jako se s tím setkáváme i v přírodě.

Kůň je v klasické sochařině nejčastěji zobrazovaným zvířetem. Na pomnících slavných vojevůdců je stavěn na jejich úroveň. To je nejen kvůli jeho důležitosti v boji, ale také díky jeho tvaru, kráse, sošnosti, pohybu a energii - to vše skloubit do nehybné plastiky bylo pro mne výzvou, která mne v době tvorby přiblížila mým předchůdcům (Josefu Václavu Myslbekovi, Bohumilu Kafkovi a dalším).

V mé mysli se může mezi hudbou a sochou tvořit velmi speciální vztah. Společný je pro ně rytmus a prázdnota. Prázdnota je v hudbě ticho mezi tóny, v soše prázdné místo mezi tvary. Právě tato prázdnota vytváří rytmus v tvarech stejně tak, jako v hudbě. Oba dva typy také sdílí dynamiku - změnu mezi extrémy: hlasitý a tichý, rychlý a pomalý, silný a křehký. V mé velké soše se sochařským jazykem pokouším o přepis hudby z Valčíku v A-moll od Federika Chopina. Tento výklad je samozřejmě velmi osobní, každý si může sochu vyložit jinak. Při poslechu této skladby cítím nejdříve kruhový pohyb valčíku a měnící se ryhlost tance, což socha reflektuje. Dále jsem se pokoušel rozpracovat dynamické rozdíly v objemu a změny mezi silou a křehkostí. Chcete-li, můžete v kruhové kompozici cítit vlastní dynamiku a vnímat ta zmíněná prázdná místa mezi tvary.

Socha je kompozicí části kruhu a trojúhelníku. Oba elementy se navzájem žádnou částí nedotýkají, ale působí velmi vyváženě a harmonicky. Aby socha adekvátně vynikla, potřebuje kolem sebe dostatečný prostor.

Zrozena z materiálu průmyslového věku, múza od Ingy Aru je zjevuje plná ladnosti a elegance z velkoformátového ocelového plátu. Divákovi se představuje jako dokonale trojrozměrná abstraktní ženská figura. V duchu éry jejího zrození je tato moderní múza rovnoměrná a sériová. Je to současný obraz tisíciletí.

V posledních deseti letech se Tomáš Medek intenzivně zabývá 3D technologiemi, jako je metoda FDM Rapid Prototyping, 3D digitalizace a měření, jinými slovy technikou prostorového 3D tisku a 3D skenu, které mu umožňují vytváření nejsložitějších strukturálních objektů, jež jsou bez těchto metod prakticky nerealizovatelné. Výsledná díla jsou převážně tvořena z kompozitního materiálu nebo ABS plastu. Ústředním tématem jeho současné tvorby jsou organické struktury. Umělcovou inspirací je příroda, přírodní procesy a zákonitosti, biologická struktura života a zároveň konstruktivní složky stavby organismů. Objekty multiplikuje, propojuje, deformuje, obtéká do organických struktur, hledá vazby, spojení a napětí. Nahlíží pod povrch skrz sítě do nitra a odkrývá vnitřní světy, průhledy a průniky. Postupně vytváří cyklus objektů, který nese pracovní název Plody. Některé realizace jsou odlévány do bronzu (viz. Kapsule), i když díky své složitosti je jejich odlévání velice náročným procesem, vyžadujícím specializovanou technologii. Vznikají tak jedinečné a tvarově různorodé umělecké objekty s dokonalou řemeslnou stránkou a promyšleným konceptem.

  Lidoop vzhlížející vzhůru k obloze symbolizuje vzkříšení starověké civilizace. Dnes vyspělá civilizace přináší pokrokovou materiální kulturu, avšak příroda, ve které žijeme, je neustále ničena. Zmatený pohled a nevinná tvář lidoopů vyzařuje touhu současný stav napravit a vykročit směrem k veselejší budoucnosti. Název díla vychází z autorova smyslu pro realitu. Vyjadřuje tak své rozčarování z rozmělňujícícho se „oceánu civilizace“, ve které žijeme. Tato sérií je autorovým apelem na lidstvo, aby věnovalo větší pozornost krásným věcem.

Ruka s pevně sevřenými prsty a palcem vztyčeným vzhůru. Gesto v západní kultuře obecně známé, vnímané jako symbol souhlasu. Skelet ruky, který z gesta vychází, však odkazuje na smrt a zánik, a tím jeho ryze pozitivní vyznění relativizuje.V současné společnosti je toto gesto masově používaným symbolem sociálních sítí. Přítomnost nebo nepřítomnost palce pod postem může vést k duševním kolizím a psychologickým traumatům všech účastníků procesu. Uživatel, který vloží post, ať už jde o fotku domácího mazlíčka, zážitek z výletu nebo názor na politickou situaci, očekává od „přátel“ zaslouženou smršť lajků. Počet lajků je pro něho mírou společenského uznání a úspěchu - frustrovaný, když jich není dostatek, blažený pokud mnoho, neustále kontroluje sociální sítě, zda přicházejí nové lajky a zatracuje „přátele“, kteří nelajkli. Stává se posedlým ve sbírání lajků a v neustálém vršení postů. Kvůli získání lajků se přizpůsobuje veřejnému vkusu a stylizuje se do rolí, ve kterých chce být veřejností přijímán. Protože včerejší lajk už lze považovat za zaručený„death-like“, ve svém tempu nesmí nikdy polevit.Oproti dávnému starověku, kde při krvavých veřejných představeních rozhodoval postoj palce o životě a smrti, rozhoduje v naší kultuře o pomíjivém bytí a nebytí uživatele sociálních sítí a stává se mimoděk symbolem zániku skutečného života ve prospěch jeho přitažlivější virtuální podoby.

Plastika Dynamikon patří do série mých posledních monumentálních prací, kterým říkám „strojové sochy” a ve kterých hledám tvarosloví, které by ve výsledku působilo jako syntéza něčeho biologického a technického. V tomto případě se jedná o jakýsi animální, velice silný stroj, připravený k určité akci. Zatím však nevíme, zda tato akce bude pro nás užitečná nebo nebezpečná.

Socha pochází z cyklu FAT. Celý cyklus je věnován autorovu boji proti nenápadnému a tichému zabijákovi - cukru, který jemu a milionům lidí na celém světě velmi ubližuje. Velikost jazyka znázorňuje obrovskou chuť na sladké podpořenou výrazně růžovou a neodolatelnou barvou koláčů. Tímto způsobem se autor sám pokouší skoncovat se závislostí a poukazuje na společenský probléma potřebu boje s touto smrtelnou nástrahou.

Od chvíle kdy jsem na Krétě uviděl starověké keramické vany, které sloužily jednak ke koupeli ale také jako pohřební sarkofágy jsem uvažoval o soše postavy ležící ve vaně. Socha ženy ležící ve vaně vznikla v roce 2014. Ihned jsem ji rozvinul do další sochy „Koupel ve tmě“.  Vana je naplněna iluzivní hladinou černé vody, ve které se koupe ženská postava. Socha koupel dostala svůj smysl na vodní hladině. Nad vodní hladinou se vznáší vana jako loďka plující vzduchem s ležící nahou ženou.

Bronzový kůň v plzeňském parku stojí na svém úplně prvním místě ve veřejném prostoru. Do parku cestoval rovnou ze slévárny. Jde o třetího koně ze sousoší Jezdec. Celé sousoší jsem dokončil před několika lety v laminátových odlitcích. Tvoří ho sochy tří koní a jednoho koně i s jezdcem. Abych mohl sousoší vystavovat i v exteriéru, začal jsem postupně sochy odlévat do bronzu. Během té doby jsem sochy vystavoval a vystavuji i samostatně. Doufám, že se jednou dočkám a celé sousoší uvidím vystavené kompletně, třeba v rámci Sculpture Line v některém z českých měst. Nespěchám však a raduji se i z jednotlivých koní.

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď. 

Práce na plastikách zabývajících se tímto tématem je svým způsobem nekonečná, čímž poměrně výstižně odhaluje i jednu z mentálních podstat díla. Rytmus a pohyb materiálu plastiky ožívá spolu z pohybem pozorovatele a ten samozřejmě nemusí být nutně fyzický. Není ovšem žádoucí odrazovat pozorovatele od přímého kontaktu s plastikou. Autor doporučuje zaplésti se do záhybů díla, ať fyzicky či vnitřně a vychutnat si to tajemství „Jistoty nikdy nekončící nejistoty.“

Tři modří tanečníci v prodloužených a protažených pohybech rukou a nohou tentokrát netančí po vodní hladině, ale stojí uprostřed náměstí. Tančí nebo kolem sebe krouží v očekávání střetu. Boj a tanec splývají v jeden energický pohyb.

I těžké věci lítají, ale pouze směrem dolů. Tato socha byla hozena volným pádem z výšky čtyřiceti metrů, třikrát. Z počátku primárně neovlivnitelná deformace objektu se postupně přeměnila v modelování pádem. Modelování spočívalo jednak v matematických výpočtech, tak i v samotných hodech, jejichž počet nebyl předem stanoven. Ze základních geometrických tvarů byl vybrán jehlan, který se nejsnáze deformuje.  

Jezdec je čtvrtou sochou stejnojmenného sousoší čtyř koní. Socha vznikala v letech 2010 až 2013. Jeden odlitek s hladkým povrchem v červené polyesterové pryskyřici je zapůjčený v Museu Kampa, další červený laminátový odlitek spolu s celým sousoším je v soukromé sbírce a je součástí areálu golfového hřiště Kaskáda v Jinačovicích u Brna. Bronzový odlitek s hladkým povrchem je součástí areálu Kamenný dvůr.  Jezdce i celé sousoší jsem odlil také do struktury tvořené skořápkami burských ořechů a také do struktury ze skořápek vlašských ořechů. Jezdce ze skořápek burských ořechů jsem odlil do bronzu a letos ho vystavím v Liberci na náměstí.

Mé práce jsou založené na "zkoumání člověka a přírody " a zobrazování jednoho či druhého. Zamýšlení se nad jejich ztvárněním mým osobitým rukopisem je podstatou mé práce. Jak by asi vypadal člověk, kdyby se rozložil na elementární geometrické obrazce? Neměli byste chuť si na tuto otázku odpovědět tím, že ho vytvoříte ?? Já jí měl...

Rád své sochy někomu připisuji.  Mnohdy svým oblíbeným architektům, spisovatelům, filosofům či básníkům. Jindy místům, událostem nebo pocitům a náladám. Dedikovat sochy sochařům se zdráhám. Snad se o tom americký sochař Richard Serra nedoví, že jsem sochu Hromada dedikoval jemu. Činím tak z obdivu k autorovi, který mě svým dílem upozornil na skutečnost, že socha kromě tvaru, materiálu, barvy atd. může mít ještě jeden charakteristický rys, který ji určuje – váhu. Váha sochy může být stejně emotivní jako všechno ostatní. I samotná manipulace s objektem se stává součástí sochy. Pokud váhu přijmeme jako charakteristickou vlastnost, přestává být na obtíž a naopak se ze všech komplikací, které váha sochy běžně přináší, stává součást díla i prožitku.

Kůň je v klasické sochařině nejčastěji zobrazovaným zvířetem. Na pomnících slavných vojevůdců je stavěn na jejich úroveň. To je nejen kvůli jeho důležitosti v boji, ale také díky jeho tvaru, kráse, sošnosti, pohybu a energii - to vše skloubit do nehybné plastiky bylo pro mne výzvou, která mne v době tvorby přiblížila mým předchůdcům (Josefu Václavu Myslbekovi, Bohumilu Kafkovi a dalším).

Velký misionář je expresívním setkáním přírodního, lidského a technického prostoru. Tvarově se jedná o sochařsky cítěný a stylizovaný korpus vrtulníku s bičíkovitou, živě rozpohybovanou ocasní částí, zobrazující nositele informace. Socha je odkazem na mise, ať už vojenské či civilní, o kterých ještě netušíme, zda přinášejí ohrožení nebo záchranu. Plastika je také místem střetu a splynutí principů vzniku a zániku života – jejich vzájemné propojenosti. Aktivním prostorem sochy je země - terč, jako prazáklad, do kterého je implantován lidský prvek, přinášející oživení, osídlení, ale také zneklidnění. Socha může symbolizovat síly přetvářející životní prostor, a to především vnitřním napětím, vycházejícím z využívání paralel a kontrastů mezi technicistní a organickou morfologií.

VYSTAVENO DO 15.8.2018 Jde o třetího koně ze sousoší Jezdec. Celé sousoší jsem dokončil před několika lety v laminátových odlitcích. Tvoří ho sochy tří koní a jednoho koně i s jezdcem. Abych mohl sousoší vystavovat i v exteriéru, začal jsem postupně sochy odlévat do bronzu. Během té doby jsem sochy vystavoval a vystavuji i samostatně. Doufám, že se jednou dočkám a celé sousoší uvidím vystavené kompletně, třeba právě v rámci festivalu Sculpture Line, v některém z českých měst. Nespěchám však a raduji se i z jednotlivých koní.

Socha vznikla v roce 2010 jako reakce na znepokojivou a vzrůstající závislost člověka na elektronice. Jakkoliv se člověk snaží (nebo se už ani nesnaží) „ukotvit se“ ke kořenům své existence (mohutná ruka směřující k zemi), zdá se, že technologie a závislost na nich mu v tom paradoxně brání (ruka vrostlá do disku), přičemž v prvním plánu má ve své formě socha působit jako oslava starého řeckého sochařství, tedy jako oslava člověka.

Plastika Adam je předtuchou jakési nové bytosti. Reflektuje stále častěji se nabízející otázku, jaký může být osud civilizace, která stále více spoléhá na vývoj a zdokonalování umělé inteligence, jež má vlastně nahradit člověka ve všech ohledech.

Modré postavy průzkumníků se po nějaké době opět lehce vznášejí nad vodní hladinou, tentokrát v Pardubicích. Občas dostanu dotaz na barvu těchto soch. Tato modrá barva má obchodní označení bazénová modř, tedy barva bazénů, ale je to také barva nebe. A nedávno jsem si uvědomil, že je to i barva informačních tabulí u dálnic. Její neintenzivní kontrastnost v krajině jsem si objevil kdysi sám, prostřednictvím jedné malé sochy. Světle modrá socha tehdy stáhla na zem barvu oblohy a tak jsem nechal stahovat modrou barvu oblohy na zem i několik svých dalších soch. A mezi ně patří i kresebně jednodušší modří Průzkumníci.

Prvotní inspirace pro instalaci vzešla formou i rozměrem z prehistorického žraloka megalodona. Autor sám objekt vnímá jako tvarový archetyp, který můžeme nalézt napříč živočišným i rostlinným spektrem. Umístění v bazénu vyvolává napětí, nejistotu (co se děje pod hladinou?) a dodává soše dynamiku. Prvoplánově jasný tvar bere na sebe mnoho podob, včetně té noční, a provokuje představivost procházejících diváků.  

Socha Velké žluté chobotnice vznikla zbůhdarma, pro radost z nesmyslu, pravděpodobnosti navzdory. Z přesvědčení, že velké žluté chobotnice existují. Už proto, že by existovat měly.

Otevírací doba: Po-Čt: 8 - 22 hod, Pá: 8 - 19 hod, So: 9-16 hod, Ne: zavřeno Dva podmořské válečné stroje odpočívající u dna. Jsou zachyceny ve zkamenělém okamžiku něžného gesta. Stylizované ponorky jsou personifikací živých bytostí a jejich letmého doteku. Kdysi pancéřované schránky se pomalu stávají pískovcovým sedimentem. Přírodní, industriální a lidský prvek je zde ve vyváženém spojení.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.

Sochu „Corpus Angelicus“, neboli „Tělo Anděla“, jsem vytvořil jako součást výstavy se stejným názvem, kterou jsem měl v roce 1997 na Pražském hradě. Anděl je pro mne stálé téma, tato záhadná bytost se vlastně objevuje ve všech náboženstvích, je to jakýsi pozitivní, ekumenický symbol a mne velmi láká se jej pokoušet ztvárňovat a dávat mu různé podoby a stále si jej přetransformovávat. Anděla asi ještě nikdo neviděl, ale můžeme třeba věřit, že v nějaké formě existuje, a to stále jitří moji představivost. Proto „Tělo Anděla“, plastika odlitá z robustní ocelolitiny, v kontrastu proti představě zcela nepoznané a neuchopitelné éterické bytosti. Jakási schránka, nebo ulita Anděla, i tak se to dá chápat. To ale ponechávám na divákovi. Líbí se mi, že v Břežanech bude instalována v blízkosti kláštera a velmi doufám, že přinese občanům radost a možná i důvod k zamyšlení.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.

Nový pohled na městský mobiliář. Netradičně pojatá užitná plastika je inspirací pro architekty i zastupitele. Keramické křeslo nepůsobí fádním dojmem a není sériovým výrobkem. Díky oblým tvarům je hravé a originální a oprávněně přitahuje pozornost kolemjdoucích.

Při práci se autor zaměřil na prostor a velikost objektu v prostoru. Zvolené měřítko Hyeny umožňuje divákovi vnímat objekt jako celek a zároveň při bližším pohledu je nucen začít vnímat jednotlivé segmenty a části sochy. Její otevřenost pak nabízí nahlédnutí do vnitřního prostoru objektu. Socha se snaží co nejpřesněji zachytit divokost hyen za pomocí kovu. Jedná se o přesun organické formy živé hyeny do geometrické formy sochy, při zvětšení proporcí zvířete. Z jednotlivých 2D dílů se postupně skládají složité struktury, které vytvářejí jednotlivé části těla zvířete. Výsledná socha pracuje s rozložením světla a stínu na plochy kovu a svými nuancemi dotváří celkový prostorový objem.

Původ tohoto díla je v intuici. Socha odhaluje polarity způsobené člověkem a touhou, ilustruje dilema a vyrovnávací akt vědomé existence. Zvětšené a pozměněné ruční nářadí narušuje běžné vnímání a vytváří symboly pro přerod z industrialní do digitální éry. Avarice je kritickým přezkoumáním chamtivosti našeho komerčního bytí.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.

Pro Dolní Břežany, místo s bohatou historií a s rostoucím vědecko-technologickým potenciálem, jsem se rozhodl vytvořit sochu, která by vzdávala hold vitalitě obce, jež srší vírou v rozvoj a svoji budoucnost. Socha by poselství obce měla odrážet svými geometrickými a plastickými rysy vyznačujícími lehkost, světlo, rovnováhu a dynamiku. Kruhové tvary vnímám jako výchozí, pokud bych se chtěl odrazit od tématu technologie, kdy jsou principy technických zařízení často založeny na rotaci kolem osy v kruhu, či přenášejí obraz, světlo, paprsek kulatými čočkami (jako například laser). Kruh vnímám jako symbol určité funkčnosti a dynamiky, které nás unášejí kamsi kupředu. Socha může připomínat i stylizovaná křídla, která se chystají odrazit z hladiny a vznést se vzhůru. Protnutí dvou kružnic může zároveň symbolizovat nezbytné semknutí, chce-li skupina jednotlivců společně něco významného vybudovat.

Soška malého muže s disproporční postavou a arogantním rozzlobeným výrazem ve tváři. Figura je rozdělena zhruba na dvě třetiny, každá reprezentující jednu část těla – hlavu, torzo a nohy. Přesně tohle zjednodušené dělení vytváří zdánliví anatomické neshody a jeho obrovská hlava vypadá na první pohled směšně. Jedná se o stručnou charakteristiku sochy „Angry boy“, která se stala velmi populární mezi sběrateli umění, historiky umění a laickou veřejností. Je obtížné popsat celou směs emocí vyvolanou touto sochou. Již zmíněná arogance, negativismus, komplex méněcennosti, zlost a zlovolná nezdravá vlastní důležitost.

Socha je o ženském a mužském principu. Oba světy přicházející z jiných světových stran se k sobě vztahují, touží po sobě a jsou svázány smyčkou, která je zároveň symbolem spojující lásky. Jednota v dvojitosti, neustálý rozpor dualismu našeho bytí.

Dnes již nežijící legendární německý výtvarník a teoretik Joseph Beuys kdysi zabalil skutečné klavírní křídlo do filcu a namaloval na něj červenou barvou kříž. Antonín Kašpar vytvořil celkem 14 ocelových klavírů, z jejichž horní desky se šikmo k nebi zvedají kříže. Možná přijímají, možná vysílají signály do kosmu. A možná obojí současně. Když autor následně navštívil galeriive Frankfurtu, kde spatřil původní Beuysovo dílo, rozhodl se pojmenovat svou práci Pocta pro JB.

Socha pochází z cyklu Proměny autoportrétu. Jde o profilovou linku mé tváře, kterou se nebojím deformovat, následně zarotovat a vytvořit tak nový pohled na moji podobu. Název sochy je Dvaja proto, že každý člověk na světě se snaží najít sebe samého a nejčastěji se takto nachází a dokážese sebou komunikovat, když vidí svoji podobu v zrcadle. Proto vytvářím zrcadlové obrazy sebe samého, abych skrze umění našel sebe a umožnil i ostatním se touto cestou vydat, zamyslet se a najít se v tomto rychle plynoucím čase.

Socha je půlhrnkem, smyslem v nesmyslu, rozstřiženým půlhrnkem na části, které vytváří novou formu, a tím se stává hrou tvarů.

Mé neustálé uvažování o sobě samém, o člověku, o jedinci a jeho postavení v systému lidství, jeho zdánlivé důležitosti, která je ve skutečnosti bezvýznamná a nesmyslná mne přivedla k zobrazování člověka, jedince a jeho úlohy na světě. Jsme vlastně jenom prázdné, nehybné schránky stojící (sedící) na jednom místě přesvědčeni o své výjimečnosti. V šechny mé plastiky, včetně této, jsou často abstraktním vyobrazením lidské prázdnoty bezdůvodně přebývající v tomto světě.

Otevírací doba: po - pá:  8 -17 hod Tato plastika lavička je dalším mým příspěvkem do mé kolekce Křesel pro město, jak jsme ji v našem atelieru nazvali před pár lety při instalaci prvních barevných „sezení“ z keramiky a betonu ve veřejném městském prostoru. Přestože se nachází v areálu soukromé firmy, je veřejně dostupná a nabízí posezení všem kolemjdoucím. Baví mě komunikovat s veřejností tímto přátelským a laskavým způsobem. Stejně jako to baví investora, který její vznik na tomto místě inicioval. Baví mě někdy až divoká barevnost v interakci se zelení parku nebo moderní městskou architekturou, kterou vždy tak nějak hravě „polidští“.

Tato socha vznikla tak, že mě padlo do oka víčko tetrapaku od mléka. Ten dvojitý, prstenový tvar mě zaujal a vznikla socha, která se tak i dlouho jmenovala – Prsten. Později dostala oficiální název, ale pro mne je pořád prsten.

Šest ocelových klavírů, z jejichž horní části vyčnívají nakloněné kříže, je vyňato z původní 10ti dílné instalace s názvem „ Pocta pro JB „. Nyní autor tyto sochy chápe jako hmotu pro vyjádření svých myšlenek jejich různým seskupováním či řazením v libovolném počtu. Pro instalaci na Krakonošově náměstí v Trutnově zvolil A. Kašpar 6 ks těchto klavírů a umístil je do řady tak, aby každý z nich stál přesně uprostřed čtverce v barevné kamenné dlažbě. Tato „ baterie“ klavírů překlenuje pomyslnými oblouky energie, vycházejícími z nakloněných křížů, plochu náměstí. Proč právě kříže?Autor tento symbol používá ve své tvorbě poměrně často. Chápe ho nejen jako součást křesťanství, ale také jako základní bod zrození, vzniklý překřížením dvou čar, jako „ praznak „ pro výrazy: Ty – Já, Ona – On, Ona – Ono, Jing a Jang atd. Antonín Kašpar často dělá tzv. Dvojsochy nebo Vícesochy. K tomu říká: "Pokud udělám sochu pouze jednu, mohu chodit kolem ní. Když ale udělám dvě nebo více, můžu se já nebo divák dostat dovnitř sochy, stát se na chvíli její součástí a vnímat tak energie, kterými na sebe objekty působí."

Kompozice z dřevěných klád. Jedná se vlastně o jakýsi ready made z vytěženého dřeva připomínající rozházené pastelky. Objekt může sloužit i k posezení. 

Tato plastika patří do skupiny objektů zaměřených na negativní prostor a hry se světlem. Tedy způsob jak jimi světlo prochází. Z toho důvodu byla koncipovaná pro polohu horizontální ( jako ostatně většina mých plastik ). Richard Kočí doplňuje: "Až na výstavě v DOXU v roce 2016 jsme jí postavili vertikálně a zjistil jsem, že mi to nevadí. Název odkazuje pouze na skutečnost, že je ta socha komplexní, že se různě propojuje – podobně jako láska, sex a peníze."

Téma nekonečna či snad nezačátku, nebo nedej bože nestředu, je dlouhodobě provokujícím prvkem v autorově tvorbě. Snaha o zachycení této vysoce elementární a zároveň mystické matérie je úkol poněkud sisyfofského ražení, alespoň dle tvrzení autora samotného. Plastika vyrobená z vysoce ušlechtilé leštěné oceli, jako by tuto snahu ještě více znásobila. Svým povrchem schopným odrážet okolní svět v přímé závislosti na okolním světě, bez ohledu na okolní svět, nicméně s odrazem na sebe sama - je krásným příkladem, že velká sposta věcí kolem nás je něco naprosto odlišného, než by se na první pohled mohlo zdát.  

Kompozice z dřevěných klád. Jedná se vlastně o jakýsi ready made z vytěženého dřeva připomínající rozházené pastelky. Objekt může sloužit i k posezení.

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Socha vychází z primárního geometrického tvaru kruhu, anglicky „round“, proto byl zvolen název Rounded. Určujícím principem sochy je tvar a konkrétní rozměr kružnice, který se objevuje nejen ve výsledném tvaru objektu, ale i v jeho jednotlivých komponentech. Socha je tvořena spojením jednotlivých dílů (vyřezaných podle poloměru totožného s poloměrem výsledného objektu), jež utvářejí výsledný tvar rostoucí kružnice. Celková prostorová kompozice díla odkazuje na primární matematické tvary. Čistě intuitivní skladba jednotlivých dílů, bez použití modelu, se promítla do živelného, rostoucího a postupně se utvářejícího celku, jímž je nedokončená kružnice. Přerušení – nebo snad řízené nedokončení – centrální křivky dynamizuje celkové vyznění tvarosloví sochy.

I těžké věci lítají, ale pouze směrem dolů. Tato socha byla hozena volným pádem z výšky čtyřiceti metrů, třikrát. Z počátku primárně neovlivnitelná deformace objektu se postupně přeměnila v modelování pádem. Modelování spočívalo jednak v matematických výpočtech, tak i v samotných hodech, jejichž počet nebyl předem stanoven. Ze základních geometrických tvarů byl vybrán jehlan, který se nejsnáze deformuje.

„Že plavkyně a jiné vznášející se dámy je moje celoživotní téma, se asi ví. Nohy z vody jsou trochu něco jiného. Je to nad vodou viditelná část stojky a to je většinou nejradostnějším projevem dětí a děvčat ve vodě. No, já si to taky někdy střihnu. Z toho blbnutí mají radost i ti, co to vidí, no a jak zjistit tu radost i tam, kde se holky většinou nekoupou, nebo někdy koupou, ale právě je na to trochu zima? Socha nahradí kde co – nežijící básníky, svaté, ale i zločince. Tak proč by neměly mít pomník nohy z vody, když jsou symbolem toho nejdůležitějšího, proč jsme tady, radosti ze života?“

Socha pochází z cyklu FAT. Celý cyklus je věnován autorovu boji proti nenápadnému a tichému zabijákovi - cukru, který jemu a milionům lidí na celém světě velmi ubližuje. Velikost jazyka znázorňuje obrovskou chuť na sladké podpořenou výrazně růžovou a neodolatelnou barvou koláčů. Tímto způsobem se autor sám pokouší skoncovat se závislostí a poukazuje na společenský probléma potřebu boje s touto smrtelnou nástrahou.

Práce z cyklu Kresby v prostoru. Oharky ve tmě jsou inspirovány hrou dětí – máváním hořícím oharkem vytaženým z ohně. Pokus zaznamenat a převést do materiálu pohyb žhavého uhlíku ve tmě.

Malé prádlo je sochařsky - kresebným záznamem v té době aktuálního rozpoložení autorky v intenzivní roli matky, pečovatelky a hospodyňky. Instalace navazuje na “Velké prádlo” (2015) a je spolu s touto instalací na počátku spontánního sochařského deníku mateřství/rodičovství autorky.

Rád své sochy někomu připisuji. Mnohdy svým oblíbeným architektům, spisovatelům, filosofům či básníkům. Jindy místům, událostem nebo pocitům a náladám. Dedikovat sochy sochařům se zdráhám. Snad se o tom americký sochař Richard Serra nedoví, že jsem sochu Hromada dedikoval jemu. Činím tak z obdivu k autorovi, který mě svým dílem upozornil na skutečnost, že socha kromě tvaru, materiálu, barvy atd. může mít ještě jeden charakteristický rys, který ji určuje – váhu. Váha sochy může být stejně emotivní jako všechno ostatní. I samotná manipulace s objektem se stává součástí sochy. Pokud váhu přijmeme jako charakteristickou vlastnost, přestává být na obtíž a naopak se ze všech komplikací, které váha sochy běžně přináší, stává součást díla i prožitku.

Velké hlavičky či jiné hlavy á la žárovka je moje dlouhodobé téma. Lidská hlava je záhadný objekt, dokáže zářit nápady, dobrotou a dokáže být zabetonovaná blbostí a agresivitou. A tak pohledem na ně můžeme meditovat, co jsme zač. Hlavy jakožto neportréty všeho druhu páchám už nejméně od poloviny 70. let. Čtyři dvoumetrové byly v roce 2011 na náměstí Jana Palacha, v roce 2013 u Národní technické knihovny a na Landscape Festivalu v Praze. V roce 2016 v Českých Budějovicích opilci některé Hlavičky rozbili. Teď je jedna tady.  Je to ale jen v našich hlavičkách.

Kovová plastika Noha je typickým autorovým dílem, ve kterém se spojuje okouzlení industriální poetikou s racionálním vnímáním světa vnějšího. Tvar a rytmus plastiky svádí k zamyšlením nad podstatou konstrukce světa, ale také vábí k usednutí či prolézání. Může se to zdát matoucí, ale dle autora oba přístupy vedou (sice klikatě a nesměle, nicméně odhodlaně) ke stejnému cíli. K jakému přesně, to autor ponechává otevřené pro individuální mysl každého pozorovatele, usedatele, ulehatele, uhladitele atd.

Socha pochází z cyklu Proměny autoportrétu. Jde o profilovou linku mé tváře, kterou se nebojím deformovat, následně zarotovat a vytvořit tak nový pohled na mojí podobu. Název sochy je Dvaja proto, že každý člověk na světě se snaží najít sebe samého a nejčastěji se takto nachází a dokáže se sebou komunikovat, když vidí svoji podobu v zrcadle. Proto vytvářím zrcadlové obrazy sebe samého, abych skrze umění našel sebe a umožnil i ostatnímse touto cestou vydat, zamyslet se a najít se v tomto rychle plynoucím čase.

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Socha je o ženském a mužském principu. Oba světy přicházející z jiných světových stran se k sobě vztahují, touží po sobě a jsou svázány smyčkou, která je zároveň symbolem spojující lásky. Jednota v dvojitosti, neustálý rozpor dualismu našeho bytí.

Jezdec je čtvrtou sochou stejnojmenného sousoší čtyř koní. Socha vznikala v letech 2010 až 2013. Jeden odlitek s hladkým povrchem v červené polyesterové pryskyřici je zapůjčený v Museu Kampa, další červený laminátový odlitek spolu s celým sousoším je v soukromé sbírce a je součástí areálu golfového hřiště Kaskáda v Jinačovicích u Brna. Bronzový odlitek s hladkým povrchem je součástí areálu Kamenný dvůr. Jezdce i celé sousoší jsem odlil také do struktury tvořené skořápkami burských ořechů a také do struktury ze skořápek vlašských ořechů. Jezdce ze skořápek burských ořechů jsem odlil do bronzu a letos ho vystavím ve Steinselu. 

Přesunuto do Plzně - výstava Jan Dostál - Collector's Choice do 24.11.2019 Dva nerezové kvádry tyčící se k nebi jsou vytvořeny pomocí zkrutu. Objekty vychází z primárního geometrického tvaru, který je dále deformován prostřednictvím síly. Kvádry jsou otáčeny podél vertikální osy, čímž vzniká dynamická plechová drapérie. Podstatným momentem je okamžik, kdy zastavím proces otáčení. Tím je objekt dokončen a dále není jeho tvar nikterak upravován.

Kůň je v klasické sochařině nejčastěji zobrazovaným zvířetem. Na pomnících slavných vojevůdců je stavěn na jejich úroveň. To je nejen kvůli jeho důležitosti v boji, ale také díky jeho tvaru, kráse, sošnosti, pohybu a energii - to vše skloubit do nehybné plastiky bylo pro mne výzvou, která mne v době tvorby přiblížila mým předchůdcům (Josefu Václavu Myslbekovi, Bohumilu Kafkovi a dalším).

Dnes již nežijící legendární německý výtvarník a teoretik Joseph Beuys kdysi zabalil skutečné klavírní křídlo do filcu a namaloval na něj červenou barvou kříž. Antonín Kašpar vytvořil celkem 14 ocelových klavírů, z jejichž horní desky se šikmo k nebi zvedají kříže. Možná přijímají, možná vysílají signály do kosmu. A možná obojí současně. Když autor následně navštívil galeriive Frankfurtu, kde spatřil původní Beuysovo dílo, rozhodl se pojmenovat svou práci Pocta pro JB.

Plastika Dynamikon patří do série mých posledních monumentálních prací, kterým říkám „strojové sochy” a ve kterých hledám tvarosloví, které by ve výsledku působilo jako syntéza něčeho biologického a technického. V tomto případě se jedná o jakýsi animální, velice silný stroj, připravený k určité akci. Zatím však nevíme, zda tato akce bude pro nás užitečná nebo nebezpečná.

Socha Strážce vznikla původně jako komorní plastika. Vzhledem k jejímu vhodnému tvarosloví a tématu jsem  se ji rozhodl minulý rok převést do monumentálního měřítka. Co dodat k samotné plastice? Osobně to cítím tak,že časy jsou neklidné, někdy až bouřlivé a svět se mění spíše k horšímu.Mimo jiné asi potřebujeme i Strážce, silného strážce. Možná přijde i čas povolat Blanické rytíře.

Socha Velké žluté chobotnice vznikla zbůhdarma, pro radost z nesmyslu, pravděpodobnosti navzdory. Z přesvědčení, že velké žluté chobotnice existují. Už proto, že by existovat měly.

Socha je kompozicí části kruhu a trojúhelníku. Oba elementy se navzájem žádnou částí nedotýkají, ale působí velmi vyváženě a harmonicky. Aby socha adekvátně vynikla, potřebuje kolem sebe dostatečný prostor.

Téma nekonečna či snad nezačátku, nebo nedej bože nestředu, je dlouhodobě provokujícím prvkem v autorově tvorbě. Snaha o zachycení této vysoce elementární a zároveň mystické matérie je úkol poněkud sisyfofského ražení, alespoň dle tvrzení autora samotného. Plastika vyrobená z vysoce ušlechtilé leštěné oceli, jako by tuto snahu ještě více znásobila. Svým povrchem schopným odrážet okolní svět v přímé závislosti na okolním světě, bez ohledu na okolní svět, nicméně s odrazem na sebe sama - je krásným příkladem, že velká sposta věcí kolem nás je něco naprosto odlišného, než by se na první pohled mohlo zdát. 

Lidoop vzhlížející vzhůru k obloze symbolizuje vzkříšení starověké civilizace. Dnes vyspělá civilizace přináší pokrokovou materiální kulturu, avšak příroda, ve které žijeme, je neustále ničena. Zmatený pohled a nevinná tvář lidoopů vyzařuje touhu současný stav napravit a vykročit směrem k veselejší budoucnosti. Název díla vychází z autorova smyslu pro realitu. Vyjadřuje tak své rozčarování z rozmělňujícícho se „oceánu civilizace“, ve které žijeme. Tato sérií je autorovým apelem na lidstvo, aby věnovalo větší pozornost krásným věcem.

Tato socha je autorovým připomenutím tisícileté tradice křesťanské kultury v Evropě a v naší zemi. Autor svou sochou připomíná, co je v dnešní době tolik potřebné – základní pravidla mezilidských vztahů a slušného chování člověka k člověku. To vše je obsaženo v desateru přikázání. Antonín Kašpar říká: mnoho lidí si pod pojmem kultura představuje pouze umění jako takové. Ale kultura v pravém slova smyslu je také to, jak se chováme, jak se vyjadřujeme, jak vychováváme své děti a v neposlední řadě také to, co zde po nás zůstane jako poselství dalším generacím. Smyslem mých soch je, aby vnímavý divák při pohledu na ně o těchto věcech přemýšlel. Proto je tak důležitá velikost, výška těchto soch. Stoupněte si nebo sedněte pod tento TRŮN a hned pochopíte, kde je vaše místo a  jak směšné je vyvyšování a zdůrazňování vlastní důležitosti.  

„Euforie“ je něžná symbolika nejbližšího spojení mezi ženou a dítětem (mezi mnou a mými dcerami) a naladění na „stejnou vlnu“ společného blaha. Je to zachycení krátkého, pomíjivého, ale intenzivního poznávání se s novým životem. Zobrazeno vizuálně a sochařsky specifickou vzdušnou formou prostorové kresby.

Zrozena z materiálu průmyslového věku, múza od Ingy Aru je zjevuje plná ladnosti a elegance z velkoformátového ocelového plátu. Divákovi se představuje jako dokonale trojrozměrná abstraktní ženská figura. V duchu éry jejího zrození je tato moderní múza rovnoměrná a sériová. Je to současný obraz tisíciletí.

Cake tower je pocta majstrovskému cukrárskemu umeniu, zosobňuje jeho vrchol vytvorením koláča oku tak lahodiacemu, že už niet ani vôle tento ochutnať. Vo svojej monumentálnosti a gýčovitej rozmarnosti je predurčená pritiahnuť pozornosť diváka bez potreby akéhokoľvek osobného verdiktu alebo spovede.

Sousoší je symbolickým odkazem k počátku člověka a lidství jako takového, kdy se člověk svým vědomím a rozumem vyčlenil z říše zvířat. Tento dar rozumu mu byl zároveň ,,osudný" v podobě všech -ismů, ideologií a náboženství, kterých je homo sapiens tvůrcem. Ve snaze vytvořit si pravidla, která by vedla k lepšímu životu jedinců ve společenství, stal se člověk obětí vlastní touhy, ega a vůli k moci. Postupně se začaly naprosto ignorovat elementární hodnoty společnosti. V současnosti se relativizuje i pojem pravdy, často už nemá jedinec sám možnost zjistit, co je pravda a co lež. Člověk se nevědomky stává jen chodícím nástrojem ,,Heideggerova gestellu," systému, který mu odebral jeho vlastní identitu.

Plastika vznikla jako třetí varianta sochy Čtenáře, původně určené před budovu jedné veřejné knihovny. Paradoxně však již v době, kdy ze zakázky dávno sešlo a žádná knihovna o ni nejevila zájem.Mně ale tehdy postupně velice zaujala problematika sochy člověka, jenž je pohroužen do světa odvíjejícího se v knize.Chtěl jsem v soše Čtenáře zobrazit jak čtoucího, tak imaginativní svět knihy. Použil jsem k tomu křeslo. To křeslo je měkká a konejšivá hradba, jež nás chrání před pragmatickým světem kolem nás, a dovoluje nám unikat do světů představ a fantazie. Je to snové křeslo, a čtenář v něm je záměrně anonymní a symbolická figura, snadno zaměnitelný za kteréhokoliv čtenáře. Zároveň však křeslo dodává soše monumentalitu a posiluje význam a důležitost tohoto tak křehkého námětu. A v neposlední řadě je také třeba vzdát hold světu papírové knihy v době, kdy je ohrožován  ( a my s ní ! ) agresívním světem informačních technologií a vykastrovaných e - knih.

Untitled 01 je pokus o vytvoření sochy pouze s linií. Linie se stává sítí a pláštěm lidské aury. Práce se provádí přímým mísením plastových vlnitých trubek místo použití vosku jako v tradičních procesech tavení kovů. Tato technika způsobí, že tvar bude (jako fotografický snímek) unikátní. Vlnitá trubice zůstává plná kovu, obvykle používaného pro nepřetržité vedení elektrického proudu. Tento způsob zamezuje průchodu energie jako v krystalizovaném oběhu. Intuice odvozená z experimentů na živých tělech zachovaných v kryptách kaple Sansevero v Neapoli.

Klecohlavy - Kurt Gebauer Nebeská Sféra - Vladimír Škoda   KLECOHLAVY  V a VI   1995, 2010 První Klecohlavy  vznikly z nýtované pásoviny 1987, další ze železného drátu pro dvorek u Vladislavského sálu při výstavě na Pražském hradě v roce 1995. Poslední tři z tlusté kulatiny byly pro paní Medu Mládkovou na dvorek Musea Kampa. Lidské hlavy jsou vězení obludných blblostí. Klec ale nezabrání, aby tam zavanulo i něco lepšího a díky mezerám mezi mřížemi to pak může zavanout  i do jiných klecohlav. Tak ať vane!

Mé neustálé uvažování o sobě samém, o člověku, o jedinci a jeho postavení v systému lidství, jeho zdánlivé důležitosti, která je ve skutečnosti bezvýznamná a nesmyslná mne přivedla k zobrazování člověka, jedince a jeho úlohy na světě. Jsme vlastně jenom prázdné, nehybné schránky stojící (sedící) na jednom místě přesvědčeni o své výjimečnosti. V šechny mé plastiky, včetně této, jsou často abstraktním vyobrazením lidské prázdnoty bezdůvodně přebývající v tomto světě.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

V posledních deseti letech se Tomáš Medek intenzivně zabývá 3D technologiemi, jako je metoda FDM Rapid Prototyping, 3D digitalizace a měření, jinými slovy technikou prostorového 3D tisku a 3D skenu, které mu umožňují vytváření nejsložitějších strukturálních objektů, jež jsou bez těchto metod prakticky nerealizovatelné. Výsledná díla jsou převážně tvořena z kompozitního materiálu nebo ABS plastu. Ústředním tématem jeho současné tvorby jsou organické struktury. Umělcovou inspirací je příroda, přírodní procesy a zákonitosti, biologická struktura života a zároveň konstruktivní složky stavby organismů. Objekty multiplikuje, propojuje, deformuje, obtéká do organických struktur, hledá vazby, spojení a napětí. Nahlíží pod povrch skrz sítě do nitra a odkrývá vnitřní světy, průhledy a průniky. Postupně vytváří cyklus objektů, který nese pracovní název Plody. Některé realizace jsou odlévány do bronzu (viz. Kapsule), i když díky své složitosti je jejich odlévání velice náročným procesem, vyžadujícím specializovanou technologii. Vznikají tak jedinečné a tvarově různorodé umělecké objekty s dokonalou řemeslnou stránkou a promyšleným konceptem.

Kůň je v klasické sochařině nejčastěji zobrazovaným zvířetem. Na pomnících slavných vojevůdců je stavěn na jejich úroveň. To je nejen kvůli jeho důležitosti v boji, ale také díky jeho tvaru, kráse, sošnosti, pohybu a energii - to vše skloubit do nehybné plastiky bylo pro mne výzvou, která mne v době tvorby přiblížila mým předchůdcům (Josefu Václavu Myslbekovi, Bohumilu Kafkovi a dalším).

Se Stvůrou se musí žít Dělat sochy lze různým způsobem, dělat ale velkou sochu je svým způsobem příběh sám o sobě. Jan Dostál, velmi mladý sochař, pouhý rok po absolvování Gabrielova sochařského ateliéru na brněnské FAVU, se pustil do svého zatím největšího díla, zvícího 12 metrů do výšky. Motivem je Stvůra, postava nepostava sestavená a svařovaná z kusů ostrého železa, materiálu, se kterým sochař žije, a který miluje. Stvůra má svůj předobraz v podobě modelu, pokud se o soše vysoké cca dva a půl metru dá jako o modelu vůbec mluvit. Podle něj Honza sestavuje od nohou svoji velkou, veeelliiiikkoouu výslednou Stvůru. Antropomorfický tvar na pomezí abstraktního výrazu se vyznačuje dostálovským rukopisem, plným ostrých tahů a řezavých úhlů. Má svůj vizuální backround stejně tak v současném scifi světě,  jako v  tetovací subkultuře či se odráží od pozdního sochařského modernismu. Stvůra je velkolepá a vstupuje na světlo z důvodu, aby Jan Dostál vyjevil svůj zvláštní železný ostrý vesmír, svoji estetiku, se kterou žije a která žije v něm, jak Vetřelec, kterého se určitě nejde zbavit. Svařovat po částech velkolepou plastiku, bez doprovodného výkresu, podle svých představ, za pomocí jeřábu-sochy vlastní konstrukce a vlastní výroby je ovšem také velkolepé. Umění má v tomto případě šanci uhranout a překvapit. A nejen velikostí Stvůry. Vítejte do jiného světa

Klíčová socha od Jiřího Davida symbolizuje pro naši společnost určitý milník. Nejen ve smyslu svého odkazu k Sametové revoluci, ale také k neustálé nutnosti připomínat si důležitost svobody ducha, svobody názoru a svobody projevu. A právě proto je pro město Mikulov spolupráce Mikulovského výtvarného sympozia “Dílna“ a Sculpture Line nesmírně důležitá v tom, že se podařilo vrátit toto dílo zpět na území České republiky. A to právě v roce, kdy si připomínáme již třicáté výročí Sametové revoluce. Výročí revoluce, ke které odkazují i samotná písmena obalená klíči v typografickém provedení běžných fontů užívaných za socialismu.

Manty – vznosná majestátní podmořská stvoření, jejichž pohyb paradoxně připomíná let ptáků. Elegantní tanečnice pohybující se v hlubinách nezkrotných oceánů. Ladné křivky protínající jednu z opravdu posledních divočin světa. Světa, se kterým jsme tolik propojeni a přitom je nám tolik vzdálený a neznámý. A snad kvůli těmto všem protikladům, fascinován mohutností a křehkostí zároveň, jsem se rozhodl vystavit tohoto tvora ve zcela jiném prostředí, jiné perspektivě, ve zcela jiných souvislostech. Při procházce pod andělskými křídly můžete snít, popustit uzdu fantazii a přenést se na mořské dno anebo někam dál...

Socha je půlhrnkem, smyslem v nesmyslu, rozstřiženým půlhrnkem na části, které vytváří novou formu, a tím se stává hrou tvarů.

Práce na plastikách zabývajících se tímto tématem je svým způsobem nekonečná, čímž poměrně výstižně odhaluje i jednu z mentálních podstat díla. Rytmus a pohyb materiálu plastiky ožívá spolu z pohybem pozorovatele a ten samozřejmě nemusí být nutně fyzický. Není ovšem žádoucí odrazovat pozorovatele od přímého kontaktu s plastikou. Autor doporučuje zaplésti se do záhybů díla, ať fyzicky či vnitřně a vychutnat si to tajemství „Jistoty nikdy nekončící nejistoty.“

Umělecké dílo je dialogem se stávající architekturou. Jakmile umělec viděl architektonický prvek místa, přenesl jej do své vlastní imaginace. Železné a dřevěné struktury in situ jsou rámem pentagramu ležící na třech stranách, který září za stejných podmínek jako noty písně, které jsou rozptýlené ve vzduchu.

Slavnostní a nadčasové Cariatidi (Caryatids) Lucy Freschi vynikají v tichu. Jsou to mimořádně vysoké a křehké postavy, na pohled strohé a nesmírně nehybné, vycházejí z pečlivého a upřímného gesta umělce, který v těchto dílech s obdivuhodnou péčí učinil z rovnováhy nejvyšší výkon svého tvůrčího gesta. Tyto vysoké postavy mají prastarý půvab a vítají ve svých vertikálních prvcích tradice, jako jsou busty soch, fragmenty sloupů nebo lesklé lebky, ke kterým umělec přidává velké nebo malé vázy stále nových tvarů a barev, které drží uvnitř bohatství světa a kultur. Vázy jsou v jejich zamýšleném převrácení forem nejznepokojivějším prvkem Karyatid. Ve skutečnosti nesou silné znamení pomíjivosti bytí. Karyatidy se ve své sladké melancholii plně upírají do této jemné a upřímné reflexe života a jeho pomíjivosti, která je pro Freschiho poetiku tak typická.

… Koule Konga, Pohled Krále, Pauza pro diváky… Mezi troufalostí a lhostejností, jistá myšlenka svobody zalitá do bronzu… Tvořit a nechat je povídat…    … Ti, kteří uvidí jen jeho atributy, nic neviděli, nic nepochopili… Velké odhalení s cílem potrápit konformisty… oklamat hlupáky… Úsměv, který vytušíme… … Hrubá návnada nestoudného Opičáka… Provokace Konga s cílem vyvolat klepy mezi salónními „Čitami“, zakomplexovat všechny trpasličí šimpanze masturbace… Jeho koule tváří v tvář světu, jako kokosy vhozené do vizáže konformismu… … Poklidná rezistence nezkroceného Opičáka… Jeho pohled je jinde… Daleko od lidského zvěřince, od tohoto omezeného světa… Daleko od zdejšího divadla bez jemnosti, daleko od komedie bez něžnosti… … Kong sní… Ztracený ráj… Bez klece, bez pána… Svoboda u paty svého stromu… Smích, který neslyšíme… Jeho koule jsou gongy, které odzvoní velké probuzení…

Na začátku nebylo vůbec jisté, bude-li mít socha něco společného s květinami. Moje dcera Marie stojí s plným pytlem něčeho – šlo myslím o skořápky vlašských ořechů. Socha s asfaltově černé pryskyřice vznikla nanesením, modelováním a uhlazením povrchu pryskyřice na polystyrénovém základu sochy. Sochu jsem znovu zaformoval a odlil do bílé polyesterové pryskyřice tentokrát již se záměrem umístit do pytle živou rostoucí květinu. To jsem ve dvou variantách zrealizoval a teprve potom nazval sochu Květinářka. Rozhodl jsem se pro tento pozitivní název i v případě první temné sochy, která v sobě žádnou živou květinu nemůže mít. A tak černá květinářka stojí s otevřeným plným pytlem semen černých lilií, připravena je rozesít do okolí. Nebo, také jak tomu bylo v instalaci v ČSOB, měla k mému překvapení, pytel naplněný zlatými čokoládovými mincemi.

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Jde o třetího koně ze sousoší Jezdec. Celé sousoší jsem dokončil před několika lety v laminátových odlitcích. Tvoří ho sochy tří koní a jednoho koně i s jezdcem. Abych mohl sousoší vystavovat i v exteriéru, začal jsem postupně sochy odlévat do bronzu. Během té doby jsem sochy vystavoval a vystavuji i samostatně. Doufám, že se jednou dočkám a celé sousoší uvidím vystavené kompletně, třeba právě v rámci festivalu Sculpture Line, v některém z českých měst. 

Objekt znázorňující strelici vznikl principem rotace lamel. Zhruba rok a půl se zabývám tímto principem a strelicie je první velkoformátový objekt touto technologií. Každá lamela jde vložit do předchozí a tím pádem je celá socha původně z jednoho plechu.

Při své práci se zamýšlím nad bytím, nad člověkem a jeho úloze na tomto světě. Člověk, rádoby společenská bytost, zvyklá nebýt sama (proto je pro nás vždy příjemnější sledovat spise sousoší více figur). Jsme však osamoceni v našem bytí, sami v sobě a sami se sebou. Ač vedle sebe sedící, osamoceni jsme se svým pohledem na svět, jeden optimista, druhý pesimista, stejní či podobní vzhledem, rozdílní  názorem, ve fyzickém světě pospolu v tom vnitřním se však nepotkavajici.....

Objekt znázorňující strelici vznikl principem rotace lamel. Zhruba rok a půl se zabývám tímto principem a strelicie je první velkoformátový objekt touto technologií. Každá lamela jde vložit do předchozí a tím pádem je celá socha původně z jednoho plechu.

Jde o třetího koně ze sousoší Jezdec. Celé sousoší jsem dokončil před několika lety v laminátových odlitcích. Tvoří ho sochy tří koní a jednoho koně i s jezdcem. Abych mohl sousoší vystavovat i v exteriéru, začal jsem postupně sochy odlévat do bronzu. Během té doby jsem sochy vystavoval a vystavuji i samostatně. Doufám, že se jednou dočkám a celé sousoší uvidím vystavené kompletně, třeba právě v rámci festivalu Sculpture Line, v některém z českých měst.

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Plastika vznikla jako třetí varianta sochy Čtenáře, původně určené před budovu jedné veřejné knihovny. Paradoxně však již v době, kdy ze zakázky dávno sešlo a žádná knihovna o ni nejevila zájem.Mně ale tehdy postupně velice zaujala problematika sochy člověka, jenž je pohroužen do světa odvíjejícího se v knize.Chtěl jsem v soše Čtenáře zobrazit jak čtoucího, tak imaginativní svět knihy. Použil jsem k tomu křeslo. To křeslo je měkká a konejšivá hradba, jež nás chrání před pragmatickým světem kolem nás, a dovoluje nám unikat do světů představ a fantazie. Je to snové křeslo, a čtenář v něm je záměrně anonymní a symbolická figura, snadno zaměnitelný za kteréhokoliv čtenáře. Zároveň však křeslo dodává soše monumentalitu a posiluje význam a důležitost tohoto tak křehkého námětu. A v neposlední řadě je také třeba vzdát hold světu papírové knihy v době, kdy je ohrožován ( a my s ní ! ) agresívním světem informačních technologií a vykastrovaných e - knih.

„Že plavkyně a jiné vznášející se dámy je moje celoživotní téma, se asi ví. Nohy z vody jsou trochu něco jiného. Je to nad vodou viditelná část stojky a to je většinou nejradostnějším projevem dětí a děvčat ve vodě. No, já si to taky někdy střihnu. Z toho blbnutí mají radost i ti, co to vidí, no a jak zjistit tu radost i tam, kde se holky většinou nekoupou, nebo někdy koupou, ale právě je na to trochu zima? Socha nahradí kde co – nežijící básníky, svaté, ale i zločince. Tak proč by neměly mít pomník nohy z vody, když jsou symbolem toho nejdůležitějšího, proč jsme tady, radosti ze života?“

Práce z cyklu Kresby v prostoru. Oharky ve tmě jsou inspirovány hrou dětí – máváním hořícím oharkem vytaženým z ohně. Pokus zaznamenat a převést do materiálu pohyb žhavého uhlíku ve tmě.

Deinstalováno Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Rád své sochy někomu připisuji.  Mnohdy svým oblíbeným architektům, spisovatelům, filosofům či básníkům. Jindy místům, událostem nebo pocitům a náladám. Dedikovat sochy sochařům se zdráhám. Snad se o tom americký sochař Richard Serra nedoví, že jsem sochu Hromada dedikoval jemu. Činím tak z obdivu k autorovi, který mě svým dílem upozornil na skutečnost, že socha kromě tvaru, materiálu, barvy atd. může mít ještě jeden charakteristický rys, který ji určuje – váhu. Váha sochy může být stejně emotivní jako všechno ostatní. I samotná manipulace s objektem se stává součástí sochy. Pokud váhu přijmeme jako charakteristickou vlastnost, přestává být na obtíž a naopak se ze všech komplikací, které váha sochy běžně přináší, stává součást díla i prožitku.

Socha je půlhrnkem, smyslem v nesmyslu, rozstřiženým půlhrnkem na části, které vytváří novou formu, a tím se stává hrou tvarů.

Velké hlavičky či jiné hlavy á la žárovka je moje dlouhodobé téma. Lidská hlava je záhadný objekt, dokáže zářit nápady, dobrotou a dokáže být zabetonovaná blbostí a agresivitou. A tak pohledem na ně můžeme meditovat, co jsme zač. Hlavy jakožto neportréty všeho druhu páchám už nejméně od poloviny 70. let. Čtyři dvoumetrové byly v roce 2011 na náměstí Jana Palacha, v roce 2013 u Národní technické knihovny a na Landscape Festivalu v Praze. V roce 2016 v Českých Budějovicích opilci některé Hlavičky rozbili. Teď je jedna tady. Je to ale jen v našich hlavičkách.

Lidoop vzhlížející vzhůru k obloze symbolizuje vzkříšení starověké civilizace. Dnes vyspělá civilizace přináší pokrokovou materiální kulturu, avšak příroda, ve které žijeme, je neustále ničena. Zmatený pohled a nevinná tvář lidoopů vyzařuje touhu současný stav napravit a vykročit směrem k veselejší budoucnosti. Název díla vychází z autorova smyslu pro realitu. Vyjadřuje tak své rozčarování z rozmělňujícícho se „oceánu civilizace“, ve které žijeme. Tato sérií je autorovým apelem na lidstvo, aby věnovalo větší pozornost krásným věcem.

Socha Sedící lvice vznikla jako návrh pro pětimetrovou monumentální sochu, jež by oživovala a tematicky završila kopec Parukářka (nejvyšší vrchol v Praze) ve specifické pražské čtvrti Žižkov. Téma reflektuje výrazný (poněkud sebeironický) patriotismus rebelantské, převážně dělnické čtvrti, která se vždy kriticky vymezovala k vládnoucímu establishmentu. Lvice byla navržena jako hrdá partnerka a zároveň rivalka oficiálního českého symbolu - dvojocasého lva, jenž symbolicky sídlí na protějším vrchu v prostorách Pražského hradu. Výrazný ornamentální reliéf na povrchu sochy vznikl původně z technologických důvodů, tedy jako přiznaná nosná kovová kostra pro uchycení tepaných měděných plátů sochy, ale nakonec se stal prvkem, jenž z jednoduchého sochařského námětu dělá magický objekt, připomínající egyptský nebo asyrský archeologický artefakt.                       

Dnes již nežijící legendární německý výtvarník a teoretik Joseph Beuys kdysi zabalil skutečné klavírní křídlo do filcu a namaloval na něj červenou barvou kříž. Antonín Kašpar vytvořil celkem 14 ocelových klavírů, z jejichž horní desky se šikmo k nebi zvedají kříže. Možná přijímají, možná vysílají signály do kosmu. A možná obojí současně. Když autor následně navštívil galeriive Frankfurtu, kde spatřil původní Beuysovo dílo, rozhodl se pojmenovat svou práci Pocta pro JB.

Deinstalováno Socha Nosorožec vznikla z jednoduché ideje - využít ochranný obrněný pancíř jednoho druhu afrického nosorožce, skládající se z mohutných kožovitých a rohovinových plátů k vytvoření fantaskní figury nosorožčího rytíře - kolosu, jenž bude kombinovat lidské a zvířecí prvky. Zároveň socha symbolicky poukazuje na nutnost světové ochrany nádherného stvoření z africké divočiny, jež díky lidské hlouposti, pověrčivosti a hamižnosti postupně mizí ze zemského povrchu. Je obecně známo, že nosorožci jsou během posledního staletí systematicky vybíjeni pro svůj rohovinový roh, jenž je vyhledáván díky pověře - že prášek z něj léčí mužskou impotenci. Pozapomenuté téma rytíře ve zbroji je jedno z výrazných sochařských témat, které autor po dlouhé době navrací na scénu současného sochařství, samozřejmě ve výrazně transformované podobě, jež dokazuje, že žádné téma není nikdy odsouzeno k trvalému zapomnění.   

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy. 

Deinstalováno Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy. 

Se Stvůrou se musí žít Dělat sochy lze různým způsobem, dělat ale velkou sochu je svým způsobem příběh sám o sobě. Jan Dostál, velmi mladý sochař, pouhý rok po absolvování Gabrielova sochařského ateliéru na brněnské FAVU, se pustil do svého zatím největšího díla, zvícího 12 metrů do výšky. Motivem je Stvůra, postava nepostava sestavená a svařovaná z kusů ostrého železa, materiálu, se kterým sochař žije, a který miluje. Stvůra má svůj předobraz v podobě modelu, pokud se o soše vysoké cca dva a půl metru dá jako o modelu vůbec mluvit. Podle něj Honza sestavuje od nohou svoji velkou, veeelliiiikkoouu výslednou Stvůru. Antropomorfický tvar na pomezí abstraktního výrazu se vyznačuje dostálovským rukopisem, plným ostrých tahů a řezavých úhlů. Má svůj vizuální backround stejně tak v současném scifi světě,  jako v  tetovací subkultuře či se odráží od pozdního sochařského modernismu. Stvůra je velkolepá a vstupuje na světlo z důvodu, aby Jan Dostál vyjevil svůj zvláštní železný ostrý vesmír, svoji estetiku, se kterou žije a která žije v něm, jak Vetřelec, kterého se určitě nejde zbavit. Svařovat po částech velkolepou plastiku, bez doprovodného výkresu, podle svých představ, za pomocí jeřábu-sochy vlastní konstrukce a vlastní výroby je ovšem také velkolepé. Umění má v tomto případě šanci uhranout a překvapit. A nejen velikostí Stvůry. Vítejte do jiného světa

Lidoop vzhlížející vzhůru k obloze symbolizuje vzkříšení starověké civilizace. Dnes vyspělá civilizace přináší pokrokovou materiální kulturu, avšak příroda, ve které žijeme, je neustále ničena. Zmatený pohled a nevinná tvář lidoopů vyzařuje touhu současný stav napravit a vykročit směrem k veselejší budoucnosti. Název díla vychází z autorova smyslu pro realitu. Vyjadřuje tak své rozčarování z rozmělňujícícho se „oceánu civilizace“, ve které žijeme. Tato sérií je autorovým apelem na lidstvo, aby věnovalo větší pozornost krásným věcem. Park je otevřen pouze od jara do podzimu, nicméně dílo je viditelné z okolí.

Socha pochází z cyklu Proměny autoportrétu. Jde o profilovou linku mé tváře, kterou se nebojím deformovat, následně zarotovat a vytvořit tak nový pohled na mojí podobu. Název sochy je Dvaja proto, že každý člověk na světě se snaží najít sebe samého a nejčastěji se takto nachází a dokáže se sebou komunikovat, když vidí svoji podobu v zrcadle. Proto vytvářím zrcadlové obrazy sebe samého, abych skrze umění našel sebe a umožnil i ostatnímse touto cestou vydat, zamyslet se a najít se v tomto rychle plynoucím čase.

Téma nekonečna či snad nezačátku, nebo nedej bože nestředu, je dlouhodobě provokujícím prvkem v autorově tvorbě. Snaha o zachycení této vysoce elementární a zároveň mystické matérie je úkol poněkud sisyfofského ražení, alespoň dle tvrzení autora samotného. Plastika vyrobená z vysoce ušlechtilé leštěné oceli, jako by tuto snahu ještě více znásobila. Svým povrchem schopným odrážet okolní svět v přímé závislosti na okolním světě, bez ohledu na okolní svět, nicméně s odrazem na sebe sama - je krásným příkladem, že velká sposta věcí kolem nás je něco naprosto odlišného, než by se na první pohled mohlo zdát.

Socha je od 25.8. vystavena v Benátkách.   Socha Strážce vznikla původně jako komorní plastika. Vzhledem k jejímu vhodnému tvarosloví a tématu jsem  se ji rozhodl minulý rok převést do monumentálního měřítka. Co dodat k samotné plastice? Osobně to cítím tak,že časy jsou neklidné, někdy až bouřlivé a svět se mění spíše k horšímu. Mimo jiné asi potřebujeme i Strážce, silného strážce. Možná přijde i čas povolat Blanické rytíře.

Tato socha je autorovým připomenutím tisícileté tradice křesťanské kultury v Evropě a v naší zemi. Autor svou sochou připomíná, co je v dnešní době tolik potřebné – základní pravidla mezilidských vztahů a slušného chování člověka k člověku. To vše je obsaženo v desateru přikázání. Antonín Kašpar říká: mnoho lidí si pod pojmem kultura představuje pouze umění jako takové. Ale kultura v pravém slova smyslu je také to, jak se chováme, jak se vyjadřujeme, jak vychováváme své děti a v neposlední řadě také to, co zde po nás zůstane jako poselství dalším generacím. Smyslem mých soch je, aby vnímavý divák při pohledu na ně o těchto věcech přemýšlel. Proto je tak důležitá velikost, výška těchto soch. Stoupněte si nebo sedněte pod tento TRŮN a hned pochopíte, kde je vaše místo a  jak směšné je vyvyšování a zdůrazňování vlastní důležitosti.

Plastika Dynamikon patří do série mých posledních monumentálních prací, kterým říkám „strojové sochy” a ve kterých hledám tvarosloví, které by ve výsledku působilo jako syntéza něčeho biologického a technického. V tomto případě se jedná o jakýsi animální, velice silný stroj, připravený k určité akci. Zatím však nevíme, zda tato akce bude pro nás užitečná nebo nebezpečná.

Socha Velké žluté chobotnice vznikla zbůhdarma, pro radost z nesmyslu, pravděpodobnosti navzdory. Z přesvědčení, že velké žluté chobotnice existují. Už proto, že by existovat měly.

KLECOHLAVY  V a VI   1995, 2010 První Klecohlavy  vznikly z nýtované pásoviny 1987, další ze železného drátu pro dvorek u Vladislavského sálu při výstavě na Pražském hradě v roce 1995. Poslední tři z tlusté kulatiny byly pro paní Medu Mládkovou na dvorek Musea Kampa. Lidské hlavy jsou vězení obludných blblostí. Klec ale nezabrání, aby tam zavanulo i něco lepšího a díky mezerám mezi mřížemi to pak může zavanout  i do jiných klecohlav. Tak ať vane!

Tato monumentální krychle je výsledkem řady matematických funkcí. Bylo přidáno pět oblouků a vytvořena Booleovská funkce průniku s jednou velkou krychlovou hmotou. Je docela obtížné si tento proces představit, jelikož lze těžko rozeznat puristická elementární tělesa, z nichž je socha vytvořena - není však zcela nezbytné je pochopit, abychom získali estetický dojem. Uvnitř těchto dvou kostek vzniká specifická dynamika, která interaguje s ostře lomeným vnějším povrchem. Průnik tvoří mohutné hrany, jejichž síla je jemně zpochybňována morbidní rezivostí.  

V roce 2006/2007 navrhl a postavil Volker Bartsch bronzovou sochu "Perspectives", která je se svou velikostí 8×9×12 m považována za dosud největší a nejsložitější bronzovou sochu v Evropě. Je trvale umístěna před budovou Henryho Forda na Univerzitě Freie v Berlíně-Dahlemu a je věnována studentům, kteří byli zavražděni během založení univerzity kvůli jejich angažovanosti k akademické a politické svobodě.

Lidoop vzhlížející vzhůru k obloze symbolizuje vzkříšení starověké civilizace. Dnes vyspělá civilizace přináší pokrokovou materiální kulturu, avšak příroda, ve které žijeme, je neustále ničena. Zmatený pohled a nevinná tvář lidoopů vyzařuje touhu současný stav napravit a vykročit směrem k veselejší budoucnosti. Název díla vychází z autorova smyslu pro realitu. Vyjadřuje tak své rozčarování z rozmělňujícícho se „oceánu civilizace“, ve které žijeme. Tato sérií je autorovým apelem na lidstvo, aby věnovalo větší pozornost krásným věcem.

V roce 2019 jsem začal pracovat na mé umělecké instalaci "Waldlabyrinth“ z roku 2003. A památník tak dostal další význam. Obložil jsem kmeny stromů bitumenem a dal jsem jasně najevo, jak lidské činy narušují přírodu a dusí ji. Jedná se o vzácný příklad změny uměleckých objektů ve veřejných prostorách. Nezbytná změna, která bude spravedlivá vůči měnícím se životním podmínkám lidí. Kmeny stromů jsou symbolem naší doby.

Zastávám názor, že by umělec a především sochař, neměl popisovat a vysvětlovat svoje dílo, nebot’ tím ubírá divákovi svobodu a prostor,aby si to dílo vyložil a vnímal po svém. Mám- li však popsat,co bylo motivem k vytvoření této plastiky, je to jednoduché: Jde s nadsázkou o věčný rozpor našeho křesťanského morálního, mírumilovného kodexu a přitom neustálé potřeby vyvíjet čím dál tím dokonalejší zbraně hromadného ničení. S.M.

"Mé dílo se jmenuje Degree. Je to starověké mongolské slovo pro pohyb tvaru. Linka oddělující dvě poloviny symbolu jin a jang je považována za symbol Degree. Přemýšlel jsem o symbolu ve vztahu k původu života. Takže Degree je protipohyb. Ten je základem zrození života. Dalo by se říci, že vesmír existuje s tímto pohybem. Jako současný umělec jsem chtěl tento starodávný koncept interpretovat v novém stylu. Lidé v mé instalaci se neklaní. Zaujímají však jedinečnou pozici, která je pro skutečné lidi nemožná, jsou v jakémsi meditativním stavu. A snaží se dosáhnout duchovní říše. Pojetí vědomí je hlavním tématem mé tvorby. Protože všechno, co v našem životě děláme, souvisí s naším vědomím."

 Symbolem sousedství byl více než 300 let starý korkový dub spadlý v bouři. Rozhodla jsem se respektovat původní tvar stromu a dát mu nový život, aby se stal místem setkávání a součástí historie města.

Socha vyrobená z nerezové oceli a instalovaná v pouštním parku Minqin Sculpture Park (provincie Gansu, Čína). Socha je alegorií Hedvábné stezky, pocta komunikaci a kulturní výměně mezi zeměmi a různými kulturami.

Ve své poslední práci "Flash Points" (2020) vytvořila Olga instalaci z 25 soch a sochařských skupin rozprostřených venku v klášterní zahradě v Sankt Ottilien v německém Eresingu. S jejich rovnými hranami, silnými barvami a striktní symetrií kontrastují s jejich staletým a přírodním okolím.  

  Zdá se, že dynamika tvaru zamyká všechny energie, které z něj přicházejí, aby je nerozptylovala v prázdnotě. Každý strukturální pohyb je koncipován jako koncentrační cesta mysli a těla, která znovu objevuje vzájemnou potřebu postupovat dialekticky směrem k úplné syntéze přítomných prvků. Když se podíváme na některá díla věnovaná symbolické hmotě "meteoru", jde cítit, že dialektika mezi hmotností a lehkostí se vyvíjí spojováním přímek a zakřivení, které zahrnují souřadnicovou rotaci tvaru, skutečné a správné architektonické místo, kde intuitivní geometrie a náhlé trhliny vracejí tvrdou složitost primární struktury... Přizpůsobeno z textu Claudia Cerritelliho

Vitalita. Energie, která svádí smysly. Formální obavy, které jsou expresivně strukturovány. Narodily se dobrovolně v (v?) dostupném prostoru vnímaném sochařovým materiálem a lidskou citlivostí. Díky nim se jejich místa počítají. Zabírají se, aby byly také zabírány ... Ukazují se v barvách, aby nám ukázaly, co může být tady a tam ... Pronikají do okolí, úchvatně a hierarchicky, jako touhy ... Legitimní a hlučné v tichu dychtivé pro pohledy. Randění ... Tyto a další vlastnosti přetrvávají, což vede k výraznému překonání a technické přesnosti. S každým přijatým pohledem je ukázáno přirozené a pravé vlastnictví, které je zdrojem procesní upřímnosti. Ovoce tvrdé práce, vytrvalosti a neklidu. 

Inspirováno přírodou, větvemi a pupeny, které rostou kolem vás, vám umělecké dílo dává vřelý známý pocit. Vypadají jako mladé pupeny listů nebo jako mladé pupeny květin, které čekají na otevření a slibují nový den zářivého života.

Deinstalováno Práce na plastikách zabývajících se tímto tématem je svým způsobem nekonečná, čímž poměrně výstižně odhaluje i jednu z mentálních podstat díla. Rytmus a pohyb materiálu plastiky ožívá spolu z pohybem pozorovatele a ten samozřejmě nemusí být nutně fyzický. Není ovšem žádoucí odrazovat pozorovatele od přímého kontaktu s plastikou. Autor doporučuje zaplésti se do záhybů díla, ať fyzicky či vnitřně a vychutnat si to tajemství „Jistoty nikdy nekončící nejistoty.“

Pokus o zobrazení člověka v jeho podstatě – jeho základní ne-fyzické podobě - jeho osamocení, v domyšleném důsledku jeho neviditelnost pro ostatní a nedůležitost pro svět a systém ve kterém se pohybuje.  Jsme důležití jen pro sebe samé, pro ostatní jsme téměř neviditelní...

Všichni tušíme, že v nekonečném vesmíru stále probíhá pohyb, působí různé síly měřítka a vztahy, na jejichž úplné pochopení a poznání prozatím lidstvo nestačí. Často jsem o tom přemýšlel a zkoušel jsem tento pocit transformovat do tvaru  - artefaktu, kterým bych si na tyto otázky sám sobě nějakou pozitivní formou odpověděl. Tak vznikla idea vytvořit symbol neustálého zániku a zrodu vesmíru - Kosmické dítě.

Dílo je inspirováno tvary a formami odpozorovanými v přírodě. Sochařka Isabel H Langtry říká: „Vyrábím abstraktní sochy, jejichž tvary nabývají živých kvalit. Lidé se jich často chtějí dotknout, obejmout je, miluji tu reakci a miluji Picassa, jeho práce je pro mě důležitá už od dětství, stejně jako jorubské a předkolumbovské umění, není divu, že vypadají tak dobře v přírodě a městském prostředí. Pracuji přímo do hlíny nebo kamene, někdy se zastavím a kreslím, což mi pomáhá rozvíjet jazyk plynoucí přirozeně ze zdroje inspirace. Zdá se, že jakékoli narativní tvary, které najdete, se samy vytvářejí, je to nevyhnutelné, protože oko se vyvinulo, aby je hledalo, což je skvělá zábava “.

Dílo je inspirováno tvary a formami odpozorovanými v přírodě. Sochařka Isabel H Langtry říká: „Vyrábím abstraktní sochy, jejichž tvary nabývají živých kvalit. Lidé se jich často chtějí dotknout, obejmout je, miluji tu reakci a miluji Picassa, jeho práce je pro mě důležitá už od dětství, stejně jako jorubské a předkolumbovské umění, není divu, že vypadají tak dobře v přírodě a městském prostředí. Pracuji přímo do hlíny nebo kamene, někdy se zastavím a kreslím, což mi pomáhá rozvíjet jazyk plynoucí přirozeně ze zdroje inspirace. Zdá se, že jakékoli narativní tvary, které najdete, se samy vytvářejí, je to nevyhnutelné, protože oko se vyvinulo, aby je hledalo, což je skvělá zábava “.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

Mé neustálé uvažování o sobě samém, o člověku, o jedinci a jeho postavení v systému lidství, jeho zdánlivé důležitosti, která je ve skutečnosti bezvýznamná a nesmyslná mne přivedla k zobrazování člověka, jedince a jeho úlohy na světě. Jsme vlastně jenom prázdné, nehybné schránky stojící (sedící) na jednom místě přesvědčeni o své výjimečnosti. V šechny mé plastiky, včetně této, jsou často abstraktním vyobrazením lidské prázdnoty bezdůvodně přebývající v tomto světě.

 V posledních deseti letech se Tomáš Medek intenzivně zabývá 3D technologiemi, jako je metoda FDM Rapid Prototyping, 3D digitalizace a měření, jinými slovy technikou prostorového 3D tisku a 3D skenu, které mu umožňují vytváření nejsložitějších strukturálních objektů, jež jsou bez těchto metod prakticky nerealizovatelné. Výsledná díla jsou převážně tvořena z kompozitního materiálu nebo ABS plastu. Ústředním tématem jeho současné tvorby jsou organické struktury. Umělcovou inspirací je příroda, přírodní procesy a zákonitosti, biologická struktura života a zároveň konstruktivní složky stavby organismů. Objekty multiplikuje, propojuje, deformuje, obtéká do organických struktur, hledá vazby, spojení a napětí. Nahlíží pod povrch skrz sítě do nitra a odkrývá vnitřní světy, průhledy a průniky. Postupně vytváří cyklus objektů, který nese pracovní název Plody. Některé realizace jsou odlévány do bronzu (viz. Kapsule), i když díky své složitosti je jejich odlévání velice náročným procesem, vyžadujícím specializovanou technologii. Vznikají tak jedinečné a tvarově různorodé umělecké objekty s dokonalou řemeslnou stránkou a promyšleným konceptem.

„V mém obraze světa má své místo veliký vnějšek a stejně tak veliké nitro. A mezi těmito dvěma póly podle mě stojí člověk, který se obrací hned k jednomu, hned k druhému, aby podle temperamentu a založení považoval za absolutní pravdu tu vnějšek, tu zase nitro, a podle toho vždycky jedno pro druhé popíral nebo obětoval.“ (Carl Gustav Jung)  Tato myšlenka inspirovala vznik „kokonů“. V mnoha kulturách slouží kukla jako symbol proměny, metafora pro zranitelný, osamělý stav bytí na pokraji nové fáze zralosti. Puppenhülle je vyrobena z velkého bloku mramoru. Abstraktní socha, kde můžete vidět mnoho figurálních prvků, pokud se podíváte pozorněji.

„Strážci času“ souvisí s myšlenkou, že od počátku věků mělo lidstvo ochránce - z historických i mystických důvodů. Zdá se, že pouze člověk sám je potenciálním zdrojem nebezpečí pro svou vlastní existenci. Manfred Kielnhofer se ve svých uměleckých dílech zabývá přirozenou lidskou touhou po bezpečí. Jeho dílo tak odráží skutečné zkoumání, zvažování a diskusi o současných i historických náladách a citlivosti jeho sociálního prostředí.

Peter Brauchle se svým mohutným živým řezem, který byl vytvořen na sochařském sympoziu, podrobil intenzivnímu zkoumání kamene. Abstraktní plastika vyrobená z jednoho kusu pískovce má jako téma lidský život se všemi jeho trhlinami a život kamene. Kámen, který byl několikrát nařezán, se výrazně odlišuje svým povrchem od ostrých řezů a díky tomu se zdá, že je socha měkká. Socha má tvar elipsy, ze které Peter Brauchle odstranil segment a vrátil zpět ve čtyřech sekcích.

Dílo Terminal bylo vyrobeno v Izraeli a Německu. Většina inspirace pocházela z doby, kterou jsem strávil v severním Německu a Izraeli. Snažil jsem se zachovat atmosféru toho, co cítím, že je sever. Silné spojení s mořským světem a průmyslovým světem v kombinaci s architektonickými prvky z mého blízkého okolí, kterým je město Tel-Aviv, a prvky z mé vlastní historie. Je vyrobeno z 8 kovových plátů řezaných laserem, které později zrezivěly. Práce nemá konkrétní čas nebo místo, můžete jít dovnitř nebo ven z každé její části. Vnesete své vlastní vzpomínky a osobní pocity do zážitku.

Památník vymezuje zločiny jako genocidu proti Sintům a Romům, která byla provedena se stejným motivem rasového šílenství, se stejným záměrem a stejnou vůlí plánovaného a konečného zničení, jako proti Židům. Památník Weizberg (2012) je gestem generaci obětí. Návrh pochází od Waltera Kratnera a zobrazuje zlomenou nápravu kola nákladního vagonu jako symbol deportace a genocidy. Téma paměti je doplněno tabulí „Porajmos“. Termín znamená „pohltit“ v jazyce Sintů a Romů a popisuje národně socialistickou genocidu evropských Romů, kteří jsou pronásledováni jako „cikáni“. Počet obětí není znám. Nicméně podle odhadů je to šestimístné číslo.

V mnoha náboženských, filozofických a mytologických tradicích existuje víra v nehmotnou podstatu živé bytosti zvané duše. Duše je sloup - pilíř našeho života. Naše duše jsou křehké a silné zároveň, takže si zaslouží hodně péče, na kterou obvykle zapomínáme. Duše je představována jako hlavní sloup – pilíř mé sochy. Každá duše dostane v životě ze všech různých stran a důvodů mnoho nárazů. V minulosti lidé žili svůj život čistěji a k vyššímu důvodu a velkým účinkem na naši duši byla příroda. Nyní v této době, ve které žijeme a pracujeme pro přežití, zapomínáme na naši povahu, kořeny a historii, které jsou základem lidstva.

Od 24.11.2020 přesunuto ze Smetanova nábřeží k Památníku ticha Bubny v Holešovicích. Martin Steinert je hostem rezidenčního programu Goethe-Institutu. V Praze bude tvořit a pobývat po dobu tří týdnů u příležitosti konání festivalu Sculpture Line. Během pobytu vznikne pražská podoba díla „Wooden Cloud“. K tvorbě sochaře Martina Steinerta patří už několik let prostorové instalace z obyčejných dřevěných latí. Velký zájem lidí o většinou několikatýdenní procesy vznikání objektů ve veřejném prostoru přivedly Martina Steinerta na myšlenku zapojit lidi přímo do své práce. V červnu 2015 postavil Martin Steinert monumentální skulpturu z téměř 2000 metrů dřevěných latí v apsidě kostela sv. Jana (Johanneskirche) v Saarbrückenu. Návštěvníci kostela byli během čtyřtýdenního vznikání instalace zváni k tomu, aby sochařově práci nejen přihlíželi, ale aby se na ní dokonce i sami podíleli. Přibližně 1200 lidí napsalo svá osobní přání na připravené dřevěné tyčky, které Martin Steinert následně zakomponoval do své instalace. Přání, která na nich byla formulovaná jako individuální manifesty snů, nadějí a očekávání, se rozvětvovala tisíci synapsí. Tímto způsobem vznikl a byl vypraven na cestu umělecký projekt s názvem Wooden Cloud – Die Architektur der Wünsche (Dřevěný oblak –  architektura přání). Ze Saarbrückenu pluje dřevěný oblak vybranými městy světa a na význačných veřejných místech vzniká vždy v nové podobě. Dočasné instalace z popsaných dřevěných latí se stávají momentkami společenské atmosféry. Dřevěný oblak se na své cestě doposud zastavil v roce 2016 v Petrohradě, v roce 2017 v Berlíně, v roce 2018 v Paříži a v roce 2019 vznikl pátý „Wooden Cloud“ v Alistiqlal Parku v Rámaláhu. Dva další dřevěné oblaky vzniknou v roce 2020 v Praze a Tiraně.  

Socha pochází z cyklu FAT. Celý cyklus je věnován autorovu boji proti nenápadnému a tichému zabijákovi - cukru, který jemu a milionům lidí na celém světě velmi ubližuje. Velikost jazyka znázorňuje obrovskou chuť na sladké podpořenou výrazně růžovou a neodolatelnou barvou koláčů. Tímto způsobem se autor sám pokouší skoncovat se závislostí a poukazuje na společenský problém a potřebu boje s touto smrtelnou nástrahou.

Kurátor: Matteo Lorenzelli, sponzorováno italským Ministerstvem kulturního dědictví a aktivit, galerií Uffizi a městem Florencie. Sochařská instalace skládající se ze 110 vlků odlitých z oceli čelí dvěma symbolickým renesančním budovám: Palazzo Pitti a Spedale degli Innocenti. Dílo má za cíl ukázat konfliktní, přesto jednotný vztah mezi člověkem a zvířaty, člověkem a přírodou a člověkem a společností. Alegorie reakce přírody na ničení a dravé chování člověka vůči životnímu prostředí; vlci zároveň představují reflexi civilizačních hodnot, velké nejistoty, v níž dnes žijeme a skutečných rizik nevratného zničení současného světa. Wolves Coming! představuje skutečnou kritiku světa věnovaného sebezničení. Vlci Liu Ruowanga jsou v podstatě zoufalým požadavkem na ochranu životního prostředí celé planety. ----------- Wolves coming! poskytl úžasné zážitky desítkám metropolí po celém světě, mezi nimiž jsou Queenstown (Nový Zéland), Petersdorf (Německo), Quimper (Francie), Kodaň (Dánsko) a v Itálii Benátky, Turín, Cervinara, Neapol a nyní Florencie. "S přítomností vlků Liu Ruowanga na našich náměstích budeme mít mnoho měsíců na přemýšlení o tom, jak přispět k respektování přirozené rovnováhy naší planety" - Eike Schmidt, ředitel galerií Uffizi   "Ať umění nechá toto starobylé město znovu plout"   - Dario Nardella, starosta města Florencie   "Nic lepšího než umění nám nemůže umožnit hlubokou reflexi chybějícího vztahu mezi člověkem a přírodou"  - Tommaso Sacchi, radní pro kulturu města Florencie  

Dílo Giancarla Lepora je obrovské a poetické z hlediska výběru forem a materiálů. Tělo je jeho oblíbeným předmětem a toto je modelováno z kůže, mramoru, bronzu, hlíny, železa... Každá z Giancarlových soch vyjadřuje širokou škálu dynamiky, ať už jsou ploché, protáhlé nebo zkroucené, každá evokuje pocit lehkosti... Dlouhé štíhlé trupy sahající až k nebi, hlas přírody je vždy přítomen.

165000 lorries shaped into the largest land art in Europe

„Křídlo“ pojednává o lidském osudu chtít létat, ale mít k dispozici pouze jedno křídlo. Tvorba soch zahrnuje hlavní životní princip: Řád - Porucha / Zničení - Změna řádu.

Instalace se skládá ze sta ústrojí k sušení sena. Každé z nich má tři příčky a nese názvy jako Hoanzn, Heumandln, Triste, Dieme, Schober apod. Dílo se zabývá původem a vývojem zemědělské praxe, která již od doby železné utváří evropskou krajinu. Každé „Hoanzn“ je vyrobeno ručně a je tedy jedinečné. Tyto nástroje byly velice důležité a každé z nich bylo označeno jménem či monogramem. Objekty jsou připomínkou tradiční praxe sušení sena a do krajiny či do urbánního kontextu Prahy se nyní vrací jako Land Art. V pohledu na zemědělské nástroje člověka tak spojuje přítomnost a minulost.

„Ocular Gate“ byl významný veřejný umělecký projekt, který Dallas uskutečnil s Barratt Homes v Bristolu ve Velké Británii a v South Gloucestershire Council v roce 2008. Cílem projektů bylo vytvořit dílo, které by spojilo oba obytné soubory (1900-2008-9 ) prostřednictvím kolektivní a historické časové linie. Práce byla spojením událostí, historických referencí a zapojení komunity.

Socha tvoří ohnisko uměleckého projektu regenerace nábřeží.

Socha Wolfganga Gramma „Brána“ je součástí jeho série „Druid Stones“ a je dominantou města Büdelsdorf. Socha je umístěna na kruhovém objezdu při vjezdu do města a vítá návštěvníky, kteří vjíždí do města z dálnice. Čtyři zkosené bloky ze zeleného kamene Anroechter stojí vzpřímeně s úzkými mezerami mezi sebou. Zdá se, že se uprostřed vznáší žulový balvan s hladce vyleštěnou spodní stranou. Monumentální sochařství připomíná tisíc let starou kulturu a tradici megalitických hrobek.

Série "Opened Disk" od Xuxo Vázqueze je založena na kruhu. Umělec rozděluje kruhovou ocelový plát rovnými řezy a spojuje všechny výsledné části do trojrozměrného objektu. Barevné sochy nabízejí novou figuru z každého pohledu a přitahují svou čistou estetikou. Sochy vznikly na sympoziích NordArt v letech 2013 a 2014.

Dva ocelové sloupy stojí jako strážci. Pouhý řez ocelovým plátem vytvoří pozitivní a negativní ženskou siluetu a vytvoří měkký obrys svislých čar ve sloupu. Ne vždy na první pohled rozeznatelné, ale z různých perspektiv a v interakci se světlem a stínem v objektu divák rozpozná ženskou postavu.

Zrozena z materiálu průmyslového věku, múza od Ingy Aru je zjevuje plná ladnosti a elegance z velkoformátového ocelového plátu. Divákovi se představuje jako dokonale trojrozměrná abstraktní ženská figura. V duchu éry jejího zrození je tato moderní múza rovnoměrná a sériová. Je to současný obraz tisíciletí. (Almut Rix)

Opakujícím se tématem soch od Sørena Westa je výzkum rovnováhy spojený s touhou dát těžkému kameni dynamiku a lehkost. Umělec pracuje s kontrastem mezi organickými zlomenými úhly kamenů a tvary, které může přidat k samotným sochám. Socha „Bosom Buddy“ byla vystavena na výstavě NordArt 2000 a byla zakoupena městem Büdelsdorf. Od té doby má socha trvalé místo před radnicí.

Snížená konstrukce se skládá ze svařovaných ocelových plechů, které jsou natřeny světle žlutou barvou. Měnící se úhly, překryvy a hra světla a stínu nabízejí překvapivé pohledy a perspektivy ze všech stran a různých vzdáleností. Socha byla vytvořena na sympoziu NordArt a stojí před ACO Akademií v Büdelsdorfu.

Lidoop vzhlížející vzhůru k obloze symbolizuje vzkříšení starověké civilizace. Dnes vyspělá civilizace přináší pokrokovou materiální kulturu, avšak příroda, ve které žijeme, je neustále ničena. Zmatený pohled a nevinná tvář lidoopů vyzařuje touhu současný stav napravit a vykročit směrem k veselejší budoucnosti. Název díla vychází z autorova smyslu pro realitu. Vyjadřuje tak své rozčarování z rozmělňujícícho se „oceánu civilizace“, ve které žijeme. Tato sérií je autorovým apelem na lidstvo, aby věnovalo větší pozornost krásným věcem.

Vytvořeno k 20. výročí pádu Berlínské zdi, vystaveno poprvé na milánském náměstí Duomo během akce Plaza 2009-Oltre il limite. Při pozorování díla z dálky se jeví jako bariéra, překážka skládající se ze dvou paralelních monolitů, které připomínají segment Berlínské zdi, po celá léta symbolem omezení a nemožnosti komunikace. Jak se přibližujeme, to, co se děje uvnitř, je stále čitelnější: hromada dopisů ze sedmi nejrozptýlenějších abeced na světě prudce tryská jako projev dialogu, impulzivní a drtivá síla schopná vyvrátit zdi nucené izolace. Každá hranice je zrcadlena únikovou cestou, trhlinou, kterou může protékat svoboda projevu, aby nakonec vybuchla jako zuřící řeka.

Původně jsem vytvořil Strážce jako malou sochu. Jeho formální vlastnosti mě později inspirovaly k jeho opětovnému vytvoření v monumentálním měřítku.A co mohu říci o samotné soše?Osobně mám pocit, že žijeme v neklidných časech, někdy i bouřlivých a svět se ve všech aspektech mění. Bohužel je to změna k horšímu, čehož jsme svědky v posledních měsících.Tato práce je tedy výrazem mé víry v naši civilizaci a její sílu, symbolem odvahy a víry v nezkrotného ducha lidstva - strážce a ochránce v těžkých dobách.Je mi ctí, že mohu ukázat svou sochu v krásném městě Benátky, v zemi, která letos tolik trpěla. Doufám, že divákům přinese pocit víry v bezpečnější budoucnost, jako tomu bylo pro mě, když jsem ji vytvářel.

Socha Sedící lvice vznikla jako návrh pro pětimetrovou monumentální sochu, jež by oživovala a tematicky završila kopec Parukářka (nejvyšší vrchol v Praze) ve specifické pražské čtvrti Žižkov. Téma reflektuje výrazný (poněkud sebeironický) patriotismus rebelantské, převážně dělnické čtvrti, která se vždy kriticky vymezovala k vládnoucímu establishmentu. Lvice byla navržena jako hrdá partnerka a zároveň rivalka oficiálního českého symbolu - dvojocasého lva, jenž symbolicky sídlí na protějším vrchu v prostorách Pražského hradu. Výrazný ornamentální reliéf na povrchu sochy vznikl původně z technologických důvodů, tedy jako přiznaná nosná kovová kostra pro uchycení tepaných měděných plátů sochy, ale nakonec se stal prvkem, jenž z jednoduchého sochařského námětu dělá magický objekt, připomínající egyptský nebo asyrský archeologický artefakt.

Kompozici tvoří jednotlivé, vzájemně se oddělující časti člověka – lidského těla. Díky veškeré dřině a vyčerpání, co prožívá nebo prožil, se fyzicky i mentálně rozpadá. Je jedno, jestli jediným vyčerpávajícím momentem, nebo celoživotní snahou něčeho dosáhnout.

Fluorescenční, jemné, lehké: pět lodí navržených vizuálním umělcem Johannesem Pfeifferem našlo místo na břehu řeky Vltavy v úseku, který se vine středem Prahy. Stará dokovací stěna, na kterou jsou zavěšeny, se tak stává přístřeškem pro tyto malé čluny, které se zdají, že čekají na každého, kdo je potřebuje. Samotný název díla, Záchranné čluny, naznačuje, že se jedná o záchranné plavidlo, loďku pro ty, kteří potřebují pomoc. Ale když se k ním přiblížíme, čeká nás hořký objev – lodě prosakují. Materiál, ze kterého jsou vyrobeny, není nic jiného než síť z kovu, která není vodotěsná. Lodě, které při bližším pohledu vypadají spíš jako křehké listy, než pevná plavidla, nemohou nikoho přepravit, nikoho zachránit, když do nich vnikne voda. Dílo je symbolem obtížného období, které zastihlo celé lidstvo nepřipravené, v němž se jakýkoli záchranný člun nejeví jako dostatečně pevný pro záchranu všech Přestože instalace vyzařuje nejistotu a melancholii, umělec vyjadřuje víru, že stále existuje naděje. A pak malé čluny potřetí změní rozměry a stanou se rozsvícenými pochodněmi. Díky své fluorescenční barvě, která je v noci zviditelňuje i z dálky, se mění v majáky naděje, které utěšují a označují existenci nové životní cesty.  Giulia Cordò   Sochařské dílo Záchranné čluny je instalováno s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti.

Myšlenkou bylo jednoduše vytvořit organickou velkou sochu, jako jakýsi protipól k silné a mocné architektuře kolem.Velikost sochy je 19m x 9m x 6m. Na její výrobu bylo potřeba 2 000 m dřevěných latí a 5 000 šroubů.

Dílo bylo navrženo v roce 1997 na toto místo, kde stála předtím normalizační socha Lenina v rámci akce Centra současného umění jako reakce na Blbou náladu národa. Housenka byla zrealizována až v roce 2001 ve Zlíně u příležitosti výstavy Kurta Gebauera a jeho studentů z pražské UMPRUM. V roce 2003 byla vystavena na Václavském náměstí v Praze, poté byla v expozici soch důlního skanzenu Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Naposledy byla umístěna v roce 2020 před Veletržním palácem při retrospektivní výstavě Kurta Gebauera v Národní galerii v Praze. Nyní doputovala sem, kde ji autor původně zamýšlel. Následně by měla putovat do Zlína na náměstí ke stálé instalaci.

Jak podpořit existenci tohoto výtvoru slovně? Stéla je podle naučného slovníku svislá kamenná deska nebo sloup, sloužící převážně jako pomník. Ta moje má k pomníku daleko. Ani tesaná písmena nejsou potřeba. Spíš je to obří výhonek, hrající barvami. Symbolizuje klíček radosti, nového života, který čeká ve skrytu, aby po čase, kdy všechno kolem vypadá jako beznadějná pustina, vyrašil jakoby z ničeho nic v plné síle.  A.Koláčková

Socha patří k sérii tzv. trubkounů, v nichž autor řeší svůj celoživotní zájem o lidskou figuru. Naprostého zredukování figury do lapidárního tvaru dosáhl velmi působivého a pro něj typicky humorného až groteskního výsledku.    Socha Trubkouna byla vyrobena podle autorových přesných pokynů soukromou firmou na výrobu kontejnerů Eurointermetall s. r. o. Lucie a Dalibora Kamenských v Rýmařově, kteří plastiku laskavě zapůjčili. (Vyrobili například i plastiky květin Stanislava Diviše, které byly k vidění na jeho loňské výstavě v Kutné Hoře.)

Deinstalováno Tato socha má pozoruhodný příběh vzniku. Byl jsem osloven pražskou čtvrtí Žižkov (jež je velmi hrdá na svou bojovnou husitskou historii) abych na vrch Parukářka (jenž dříve býval vrchem popravčím a stával za hradbami Prahy) tyčící se nad touto čtvrtí navrhl sochu. Přes celou Prahu tomuto kopci konkuruje pouze jeden vrch, a to ten na němž stojí Pražský Hrad. Jak známo, České země mají ve znaku dvojocasého lva, tak jako Benátky mají lva okřídleného. Přemýšlel jsem o soše kterou bych měl na tento kopec navrhnout během mé návštěvy Vídně a při cestě k zámečku Belveder jsem si všiml nádherných barokních soch lvů a sfing lemujících cestu do vrchu v parku před vídeňským Belvederem. Při pohledu na barokní lvy jsem dostal nápad umístit na žižkovský kopec Lvici, která by byla symbolickou partnerkou Českého lva na protějším hradním kopci. Líbila se mi pozice vztyčeného sedícího lva, opírajícího se o přední nohy, tak jak jsem to každý rok při návštěvě Biennale vídal u krásných kamenných lvů strážících benátský Arsenal. Původně jsem Lvici zamýšlel vytvořit cca 5 metrů vysokou, technikou tepaného měděného plechu upevněného na montované konstrukci odlité ze železa.Chtěl jsem aby žižkovský vrch získal novou sochařskou dominantu a přitahoval návštěvníky z celého světa, kteří navštěvují hlavně centrální čtvrti staré Prahy. Při práci na modelu jsem se rozhodl využít opěrnou konstrukci pro plech jako nosný dekorativní prvek určující celý výtvarný výraz sochy. Díky politickým přesunům na radnici pražské čtvrti z této zakázky sešlo, ale vytvořil jsem podle malého modelu model vysoký 210cm alespoň pro sebe a odlil jsem ho do bronzu, protože v malém měřítku neměla socha tu působivost. Když mi byla nabídnuta možnost vystavovat nějakou sochu v Benátkách, zdálo se mi že bude symbolické, když se moje Lvice ocitne ve městě Lvů, kteří částečně přispěli k jejímu vzniku.  

Deinstalováno Původně jsem vytvořil Strážce jako malou sochu. Jeho formální vlastnosti mě později inspirovaly k jeho opětovnému vytvoření v monumentálním měřítku.A co mohu říci o samotné soše?Osobně mám pocit, že žijeme v neklidných časech, někdy i bouřlivých a svět se ve všech aspektech mění. Bohužel je to změna k horšímu, čehož jsme svědky v posledních měsících.Tato práce je tedy výrazem mé víry v naši civilizaci a její sílu, symbolem odvahy a víry v nezkrotného ducha lidstva - strážce a ochránce v těžkých dobách.Je mi ctí, že mohu ukázat svou sochu v krásném městě Benátky, v zemi, která letos tolik trpěla. Doufám, že divákům přinese pocit víry v bezpečnější budoucnost, jako tomu bylo pro mě, když jsem ji vytvářel.  

Rád své sochy někomu připisuji. Mnohdy svým oblíbeným architektům, spisovatelům, filozofům či básníkům. Jindy místům, událostem nebo pocitům a náladám. Tuhle sochu jsem dělal od začátku s myšlenkou na Jana Palacha. Začal jsem na ni pracovat 19. ledna 2019, v čase padesátého výročí jeho sebeobětování. (11. 8. 1948 – 19. 1. 1969) V rádiu událost vzpomínali ze všech možných úhlů. Nebylo možné dělat nic jiného... Přizvání k výstavě “Celebrating 30 years of freedom”, která měla v australské Sydney připomenout, že je už třicet let naše země svobodná, přišlo v čase, kdy jsem na Věži pro Jana Palacha pracoval. Organizátoři nabízenou sochu přijali a vytvořili z ní motiv celé výstavy. Moje předstva, aby socha stála na samém pokraji útesu nad oceánem tak, aby za ni byla pouze modrá hladina a nekonečné nebe, se naplnila. Tak se stalo, že oceán a nebe byly součástí sochy a umocňovaly její poslání. Po skončení výstavy se organizátoři rozhodli převézt Věž pro Jana Palacha 4 000 km do Západní Austrálie na úžasnou pláž Cottesloe u Perthu. Tam byl záměr instalace dotažen k ještě větší dokonalosti, když sochu osadili na úzký kamenný mys zasahující hluboko do moře. A všude doprovodný text objasňoval, kdo byl Jan Palach. Mě ale lákala představa umístit sochu i v Klatovech. Než se Věž pro Jana Palacha vydala na další pouť, stála na místě, kde stávala socha komunistického prezidenta Antonína Zápotockého, a její pozadí tvořily věže našeho města.

Zastávám názor, že by umělec a především sochař, neměl popisovat a vysvětlovat svoje dílo, nebot’ tím ubírá divákovi svobodu a prostor,aby si to dílo vyložil a vnímal po svém. Mám- li však popsat,co bylo motivem k vytvoření této plastiky, je to jednoduché: Jde s nadsázkou o věčný rozpor našeho křesťanského morálního, mírumilovného kodexu a přitom neustálé potřeby vyvíjet čím dál tím dokonalejší zbraně hromadného ničení. S.M.

Plastika vznikla v roce 2015 na objednávku do zmodernizovaného industriálního areálu poblíž holešovického přístavu, přestavěného na administrativně - obytný celek.Pod dvě zamýšlené plastiky ( tu druhou navrhl sochař Stefan Milkov ) byly předem vytvořeny 4 m dlouhé a 2 m široké, do země zapuštěné betonové sokly.Takže požadovaná plastika musela souznít nejen s industriálním prostředím, rozměry předem instalovaných soklů, ale také s druhou plastikou, vedle níž měla stát.Tato realizace se však neuskutečnila a zůstala pouze v podobě modelu a vizualizace.Později jsem byl vyzván k vytvoření plastiky do velmi podobného prostředí, bývalé cihelny v Šáreckém údolí, také přestavěné - tentokrát na pouze obytný areál. Použil jsem již navrženou plastiku Stisk - Industrial, která se na plánované místo dokonale hodila. Plastika sestávající se z geometrických a biomorfních tvarů vytváří pocit jakéhosi stlačení - stisku. Jako inspiraci jsem použil tvar havarovaného horkovzdušného balónu ze staré fotografie. Také jsem předpokládal, že plastika bude sloužit v obytném areálu dětem jako objekt pro různé hry, a tvary jsem přizpůsobil této eventualitě - tedy aby se po ní dalo lézt bez ohrožení zdraví a aby uváděla do chodu obrazotvornost.Plastika v Šáreckém údolí má barvu červené pálené hlíny, jako reakce na prostředí bývalé cihelny.Tvar dvou propojených koulí má tu výhodu že pocitově expanduje a ovládne svým výrazem velký prostor. Později jsem vytvořil druhý černošedý odlitek pro potřebu výstav ve veřejném prostoru.

„Že plavkyně a jiné vznášející se dámy je moje celoživotní téma, se asi ví. Nohy z vody jsou trochu něco jiného. Je to nad vodou viditelná část stojky a to je většinou nejradostnějším projevem dětí a děvčat ve vodě. No, já si to taky někdy střihnu. Z toho blbnutí mají radost i ti, co to vidí, no a jak zjistit tu radost i tam, kde se holky většinou nekoupou, nebo někdy koupou, ale právě je na to trochu zima? Socha nahradí kde co – nežijící básníky, svaté, ale i zločince. Tak proč by neměly mít pomník nohy z vody, když jsou symbolem toho nejdůležitějšího, proč jsme tady, radosti ze života?“

Socha pochází z cyklu Proměny autoportrétu. Jde o profilovou linku mé tváře, kterou se nebojím deformovat, následně zarotovat a vytvořit tak nový pohled na mojí podobu. Název sochy je Dvaja proto, že každý člověk na světě se snaží najít sebe samého a nejčastěji se takto nachází a dokáže se sebou komunikovat, když vidí svoji podobu v zrcadle. Proto vytvářím zrcadlové obrazy sebe samého, abych skrze umění našel sebe a umožnil i ostatnímse touto cestou vydat, zamyslet se a najít se v tomto rychle plynoucím čase. 

Plastika Dynamikon patří do série mých posledních monumentálních prací, kterým říkám „strojové sochy” a ve kterých hledám tvarosloví, které by ve výsledku působilo jako syntéza něčeho biologického a technického. V tomto případě se jedná o jakýsi animální, velice silný stroj, připravený k určité akci. Zatím však nevíme, zda tato akce bude pro nás užitečná nebo nebezpečná. 

Deinstalováno Figura Anděla, jež nese titul: Přicházejí dny, kdy stíny jsou těžší než těla, metaforicky hledá smysl fyzického bytí. Černa krychle místo hlavy je tak nekonečným vesmírem, tak i prostorem pro prázdnotu, ale i nepojmenovatelné smysly. Anděl nesouvisí s religiozitou, kdy je naopak zpřítomněna naše lidská touha přesahovat poznatelné, viditelné.

Buď všichni a nebo nikdo má ve svém obsahovém významu skryt jakési nejasné tušení, které se nebezpečně vynořuje z našeho podvědomí. Z našeho vztahu k přírodním jevům, z našeho chápaní vlastní existence, která se postupně vytrácí díky naší neochotě se zastavit, zklidnit, kontemplovat. Reliéf se tak stává jakýmsi temný výkřikem.  

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

deinstalováno (absolutní nula, při níž se zastavuje veškerý pohyb částic) Umění se nachází ve své superpozici, to znamená, že je i není existující v důsledku vnějšího pozorovatele, jehož smyslové vnímání určí, jak na tom ve skutečnosti je. Existuje, či se v procesu uskutečňuje na určitém místě pouze na základě pravděpodobnosti po té, co je pozorováno... Kdy už si tudíž dnes nejsme jisti, jestli je umění živé (má smysl) nebo mrtvé (svůj smysl ztratilo), nejsme si tak  ani jisti co v kontejneru(tedy v jakési kapsli, či schránce vzájemné domluvy, trezoru, ale zejména inkubátoru) je, nebo není. Zda-li zůstane pro okolí(vnímatele, pozorovatele) navždy hermeticky uzavřen v absolutní nule (nedobytný, neobývatelný), čímž zůstávají  přítomny jen představy, nebo nesplněná očekávaní, touhy, prostor pro metaforické sdílení?! Nebo se ho někdy podaří důvodně otevřít a jeho obsah uzřít oživit? Není však od počátku zcela prázdný, předstírající svou plnost, své naplnění, svůj smysl? Komu je určen, kam míří? Je vyvěšená bílá vlajka opravdu znamením, přítomným symbolem definitivní prohry, zkolabovaní, kapitulace  znamením smrti, nebo je naopak taktickým manévrem do budoucnosti?! Jinými slovy, je to co právě vidíme a právě proto, že to vidíme, umění v procesu? Pravděpodobně ano, neboť umění kapituluje a tím nezbytně souběžně vzniká. Tato vědomá, či kontrolovaná kapitulace, zpřítomňuje současné umění  nejen v rámci antropologického vidění subjektu pozorovatele. Kdy v uzavřeném prostoru nezávisle na  vznikají podmnožiny formy s měnícími se tvary, které následně inscenují spekulativní iluze, stopy paralelních aktivit v touhách po intenzivních blízkostech. Následuje tak čas apriorní viditelnosti, tedy přítomnost umění v jeho středu.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Svět Riccarda Cordera Není snadné proniknout do meandrů a komunikativního ducha uměleckých výtvorů, jakkoli je jejich poselství přitažlivé. Paradoxně je to často právě tichý a tajemný jazyk uměleckých děl a jejich pečlivě zvolená prezentace, která přitahuje nezasvěcené stejně jako odborníky, zvědavce a milovníky umění. Přesně to se děje v případě Riccarda Cordera díky tuctu monumentálních soch umně rozmístěných po nádherném amfiteátru Monte Tamaro. "L'universo di Riccardo Cordero" (Svět Riccarda Cordera) je výstava, která manifestuje touhu a odhodlání hledat originalitu v sochařství, byť monumentálním, v environmentálním rozměru. Corderovy železné a ocelové sochy se skládají z geometrických tvarů, kruhu a přímky, které se protínají, střetávají, spojují a vykreslují neobvyklé a fascinující cesty, v nichž vedle sebe koexistují projekt a nečekané, rozum a instinkt, paměť a vize. V jeho dílech se objevují horizontální a vertikální objemy, které jsou reálné i ideální, v neustálé evokaci vakua, které dýchá, pulzuje, vibruje, mísí se s drsným piemontským humusem a s podzemní strohostí schopnou vést umělce v přísném formálním rozvržení zbaveném zbytečných detailů při hledání nových výrazových horizontů mimo dynamiku tradičního vidění. Vzácná výsada, která je dána pouze autentickým umělcům.

Železo je magický materiál. Svět není kruh, je čtverec.

Ráda bych ukázala pohyb svých soch. Žádné viry ho nezastaví a sochy mohou jít dál a dál. Velmi symbolické srdíčko, které můžete najít na některých veřejných prostranstvích v mém městě Krakově. Sochy není v první chvíli tak snadné najít. Jsou ukryty a instalovány poblíž pomníků polských celosvětově známých umělců na určitém místě, například na hlavním náměstí a také na hřbitově. Zaměřuji se na polské mistry a dávám nápovědu pro ostatní, aby je poznali nebo objevili. Nabízím své srdce vděčné a plné myšlenek. Chci, aby se moje inspirace stala i vaší inspirací. Jděte dál, nechte své srdce jít dál.  

Fae je 3 metry vysoká bronzová socha vyrobená pro komunitní zahradu v severním Londýně. Socha byla navržena tak, aby zvýrazňovala a zároveň umocňovala okolní zahradu a historické i současné budovy, které ji obklopují. Fay znamená víla a označuje mýtickou bytost nebo legendární stvoření, které se vyskytuje ve folklóru mnoha evropských kultur a o němž se často předpokládá, že sídlí v lesích a přináší štěstí. Socha tančí se stromy a travinami v zahradě a vytváří nekonečné vizuální možnosti, vrhá stíny, nutí lidi zůstat ve venkovním prostoru déle, dívat se pozorně a věnovat čas tomu, aby si to kouzlo prohlédli. Stává se ústředním bodem. Lidé si v jeho blízkosti pořádají pikniky, věší si na něj oblečení, objímají ho a lezou po něm, stává se součástí jejich zážitků.

Kdysi přívětivá organičnost, která je v mých dílech přítomna, je zde zdůrazněna v texturách; tvary, které nadále naznačují ženskou postavu, jež je zase hybridem mezi flórou a faunou. Největší význam má obsazení prostoru, vzdání se základny, "kořeny", které se rozvíjejí vzduchem a které brzy obsadí celý prostor. V biologii je kořen prvním prvkem, který se objevuje po vyklíčení semene: má funkci přivést rostlinu k půdě prostřednictvím svých velkolepých pletiv. V soše tato propletená přítomnost, která odkazuje na kořen a ukotvuje jej k zemi, nabývá bytí: ženského, snového, autonomního, ponurého... opouští v určitých aspektech smyslnost předtím, aby na sebe vzala ne tak přívětivou postavu, která cítí tíhu své osamělosti.  

Forma, která touží přeložit symbolický ženský rod, hledá svou sinusoidu ve formách přírody. Socha je tělo, které se snaží zakotvit v prostoru. Ztělesňuje svou existenci tím, že vytváří napětí mezi barevnou epidermis s temným, špičatým vnitřkem, který zve a omezuje, v tomtéž těle, na akt dotyku. Nakonec se snaží začlenit do tohoto prostředí, pro které byla navržena: vibruje intenzitou svých barevných kontrastů se zemitým a temným lesem, který obývá; chce být životem, který klíčí, a zároveň se hodlá začlenit do celku a být součástí té přírody, která ji obklopuje.  

Monumentální socha instalovaná v pouštním sochařském parku v čínském Minqinu. Socha je vysoká 8 metrů, vyrobena z nerezové oceli.

Vítěz umělecké ceny Arte Balossa 2018. "Parco Balossa" je kus přírody, který houževnatě odolává stavebnímu útoku na severním okraji italského Milána. Nyní je z něj veřejný park. Instalace vytváří antropomorfní orientační bod, symbol odolnosti, strážce inspirovaného tajemnými obry z Isla de Pascua a japonskými UFO-roboty. Laskavý obr a útočiště pro ptáky, prono. Konstrukce z recyklovaných stavebních trubek a spár obklopená popínavými rostlinami. Příroda, která se zmocňuje lidských artefaktů. Druh rostliny byl vybrán pro své chromatické vlastnosti, protože mění barvu v každém ročním období. Prono je archetyp, který se v díle Alessandra Pongana opakuje, jeho čtyřnohá poloha je také znázorněním prvních pohybů dětí.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry…  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou… A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření… Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

DEINSTALOVÁNO Plastika vznikla jako třetí varianta sochy Čtenáře, původně určené před budovu jedné veřejné knihovny. Paradoxně však již v době, kdy ze zakázky dávno sešlo a žádná knihovna o ni nejevila zájem.Mně ale tehdy postupně velice zaujala problematika sochy člověka, jenž je pohroužen do světa odvíjejícího se v knize.Chtěl jsem v soše Čtenáře zobrazit jak čtoucího, tak imaginativní svět knihy. Použil jsem k tomu křeslo. To křeslo je měkká a konejšivá hradba, jež nás chrání před pragmatickým světem kolem nás, a dovoluje nám unikat do světů představ a fantazie. Je to snové křeslo, a čtenář v něm je záměrně anonymní a symbolická figura, snadno zaměnitelný za kteréhokoliv čtenáře. Zároveň však křeslo dodává soše monumentalitu a posiluje význam a důležitost tohoto tak křehkého námětu. A v neposlední řadě je také třeba vzdát hold světu papírové knihy v době, kdy je ohrožován ( a my s ní ! ) agresívním světem informačních technologií a vykastrovaných e - knih.    

Plastika vznikla jako třetí varianta sochy Čtenáře, původně určené před budovu jedné veřejné knihovny. Paradoxně však již v době, kdy ze zakázky dávno sešlo a žádná knihovna o ni nejevila zájem.Mně ale tehdy postupně velice zaujala problematika sochy člověka, jenž je pohroužen do světa odvíjejícího se v knize.Chtěl jsem v soše Čtenáře zobrazit jak čtoucího, tak imaginativní svět knihy. Použil jsem k tomu křeslo. To křeslo je měkká a konejšivá hradba, jež nás chrání před pragmatickým světem kolem nás, a dovoluje nám unikat do světů představ a fantazie. Je to snové křeslo, a čtenář v něm je záměrně anonymní a symbolická figura, snadno zaměnitelný za kteréhokoliv čtenáře. Zároveň však křeslo dodává soše monumentalitu a posiluje význam a důležitost tohoto tak křehkého námětu. A v neposlední řadě je také třeba vzdát hold světu papírové knihy v době, kdy je ohrožován ( a my s ní ! ) agresívním světem informačních technologií a vykastrovaných e - knih.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry…  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou… A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření… Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Martin Steinert byl hostem rezidenčního programu Goethe-Institutu. V Praze bude tvořila pobýval po dobu tří týdnů u příležitosti konání festivalu Sculpture Line. Během pobytu vznikla pražská podoba díla „Wooden Cloud“. K tvorbě sochaře Martina Steinerta patří už několik let prostorové instalace z obyčejných dřevěných latí. Velký zájem lidí o většinou několikatýdenní procesy vznikání objektů ve veřejném prostoru přivedly Martina Steinerta na myšlenku zapojit lidi přímo do své práce. V červnu 2015 postavil Martin Steinert monumentální skulpturu z téměř 2000 metrů dřevěných latí v apsidě kostela sv. Jana (Johanneskirche) v Saarbrückenu. Návštěvníci kostela byli během čtyřtýdenního vznikání instalace zváni k tomu, aby sochařově práci nejen přihlíželi, ale aby se na ní dokonce i sami podíleli. Přibližně 1200 lidí napsalo svá osobní přání na připravené dřevěné tyčky, které Martin Steinert následně zakomponoval do své instalace. Přání, která na nich byla formulovaná jako individuální manifesty snů, nadějí a očekávání, se rozvětvovala tisíci synapsí. Tímto způsobem vznikl a byl vypraven na cestu umělecký projekt s názvem Wooden Cloud – Die Architektur der Wünsche (Dřevěný oblak –  architektura přání). Ze Saarbrückenu pluje dřevěný oblak vybranými městy světa a na význačných veřejných místech vzniká vždy v nové podobě. Dočasné instalace z popsaných dřevěných latí se stávají momentkami společenské atmosféry. Dřevěný oblak se na své cestě doposud zastavil v roce 2016 v Petrohradě, v roce 2017 v Berlíně, v roce 2018 v Paříži a v roce 2019 vznikl pátý „Wooden Cloud“ v Alistiqlal Parku v Rámaláhu. Dva další dřevěné oblaky vzniknou v roce 2020 v Praze a Tiraně.

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Socha je půlhrnkem, smyslem v nesmyslu, rozstřiženým půlhrnkem na části, které vytváří novou formu, a tím se stává hrou tvarů.

Deinstalováno. Dílo se skládá ze tří jednoduchých těles, která jsou na sebe napojena tak, že vzniká dynamický pohyb vzhůru z horizontály do vertikály. K vytvoření dojmu pohybu stačí kvádr, krychle a výseč kruhu. Mírně odsazené uspořádání a naznačená rotace ve vertikále tvoří základ dynamiky.  

Socha pochází z cyklu Proměny autoportrétu. Jde o profilovou linku mé tváře, kterou se nebojím deformovat, následně zarotovat a vytvořit tak nový pohled na mojí podobu. Název sochy je Dvaja proto, že každý člověk na světě se snaží najít sebe samého a nejčastěji se takto nachází a dokáže se sebou komunikovat, když vidí svoji podobu v zrcadle. Proto vytvářím zrcadlové obrazy sebe samého, abych skrze umění našel sebe a umožnil i ostatnímse touto cestou vydat, zamyslet se a najít se v tomto rychle plynoucím čase.

Socha pochází z cyklu FAT. Celý cyklus je věnován autorovu boji proti nenápadnému a tichému zabijákovi - cukru, který jemu a milionům lidí na celém světě velmi ubližuje. Velikost jazyka znázorňuje obrovskou chuť na sladké podpořenou výrazně růžovou a neodolatelnou barvou koláčů. Tímto způsobem se autor sám pokouší skoncovat se závislostí a poukazuje na společenský problém a potřebu boje s touto smrtelnou nástrahou.

Socha pochází z cyklu FAT. Celý cyklus je věnován autorovu boji proti nenápadnému a tichému zabijákovi - cukru, který jemu a milionům lidí na celém světě velmi ubližuje. Velikost jazyka znázorňuje obrovskou chuť na sladké podpořenou výrazně růžovou a neodolatelnou barvou koláčů. Tímto způsobem se autor sám pokouší skoncovat se závislostí a poukazuje na společenský problém a potřebu boje s touto smrtelnou nástrahou.

Socha Velké žluté chobotnice vznikla zbůhdarma, pro radost z nesmyslu, pravděpodobnosti navzdory. Z přesvědčení, že velké žluté chobotnice existují. Už proto, že by existovat měly.

Socha Velké žluté chobotnice vznikla zbůhdarma, pro radost z nesmyslu, pravděpodobnosti navzdory. Z přesvědčení, že velké žluté chobotnice existují. Už proto, že by existovat měly.

Se Stvůrou se musí žít Dělat sochy lze různým způsobem, dělat ale velkou sochu je svým způsobem příběh sám o sobě. Jan Dostál, velmi mladý sochař, pouhý rok po absolvování Gabrielova sochařského ateliéru na brněnské FAVU, se pustil do svého zatím největšího díla, zvícího 12 metrů do výšky. Motivem je Stvůra, postava nepostava sestavená a svařovaná z kusů ostrého železa, materiálu, se kterým sochař žije, a který miluje. Stvůra má svůj předobraz v podobě modelu, pokud se o soše vysoké cca dva a půl metru dá jako o modelu vůbec mluvit. Podle něj Honza sestavuje od nohou svoji velkou, veeelliiiikkoouu výslednou Stvůru. Antropomorfický tvar na pomezí abstraktního výrazu se vyznačuje dostálovským rukopisem, plným ostrých tahů a řezavých úhlů. Má svůj vizuální backround stejně tak v současném scifi světě,  jako v  tetovací subkultuře či se odráží od pozdního sochařského modernismu. Stvůra je velkolepá a vstupuje na světlo z důvodu, aby Jan Dostál vyjevil svůj zvláštní železný ostrý vesmír, svoji estetiku, se kterou žije a která žije v něm, jak Vetřelec, kterého se určitě nejde zbavit. Svařovat po částech velkolepou plastiku, bez doprovodného výkresu, podle svých představ, za pomocí jeřábu-sochy vlastní konstrukce a vlastní výroby je ovšem také velkolepé. Umění má v tomto případě šanci uhranout a překvapit. A nejen velikostí Stvůry. Vítejte do jiného světa

Dílo tvoří 5 dřevěných dveří vyrobených z velmi starého kaštanového dřeva získaného ze starých rozpadlých domů v italských horách. Dveře jsem nejprve zuhelnatěl ohněm, očistil kartáčováním a ošetřil fluorescenční barvou.Podle mého záměru mají být tyto zářící dveře vnímány jako majáky naděje. Tyto dveře, zpočátku černě ohořelé, prošly proměnou, mají nyní představovat světlo na konci tunelu. Lidé se mají ztotožnit s přesvědčením, že se nakonec podaří problémy, které nás všechny zasahují, zvládnout. Nebude to snadné. Dveře jsou nastaveny v určité výšce, ale je to možné, pokud se budeme snažit. Koláž na zdi v Karlových Varech nad hotelem Thermal je pro tuto metamorfózu ideálním místem. Vyšší kolokace na zdi je velmi výrazná. Je zde cíl, cíl, kterého je třeba dosáhnout, je třeba projít dveřmi, je třeba se dostat přes tuto situaci. A „zářící dveře" nám dávají naději, směr. Sochařské dílo Lightening Doors je instalováno s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti.    

Lidoop vzhlížející vzhůru k obloze symbolizuje vzkříšení starověké civilizace. Dnes vyspělá civilizace přináší pokrokovou materiální kulturu, avšak příroda, ve které žijeme, je neustále ničena. Zmatený pohled a nevinná tvář lidoopů vyzařuje touhu současný stav napravit a vykročit směrem k veselejší budoucnosti. Název díla vychází z autorova smyslu pro realitu. Vyjadřuje tak své rozčarování z rozmělňujícícho se „oceánu civilizace“, ve které žijeme. Tato sérií je autorovým apelem na lidstvo, aby věnovalo větší pozornost krásným věcem.

Zavřeni v kovidové kouli, bublině, vězení a izolaci v době, kdy bylo nutné držet sociální distanc a komunikace probíhala jen v online prostoru. Socha je mementem pandemie, přesto však připomíná i současný život, kdy usazeni před monitory reflektujeme ostatní svět jen paralelním viděním skrze průzory a okolí se zrcadlí v odrazech skel....

„Že plavkyně a jiné vznášející se dámy je moje celoživotní téma, se asi ví. Nohy z vody jsou trochu něco jiného. Je to nad vodou viditelná část stojky a to je většinou nejradostnějším projevem dětí a děvčat ve vodě. No, já si to taky někdy střihnu. Z toho blbnutí mají radost i ti, co to vidí, no a jak zjistit tu radost i tam, kde se holky většinou nekoupou, nebo někdy koupou, ale právě je na to trochu zima? Socha nahradí kde co – nežijící básníky, svaté, ale i zločince. Tak proč by neměly mít pomník nohy z vody, když jsou symbolem toho nejdůležitějšího, proč jsme tady, radosti ze života?“

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Při své práci se zamýšlím nad bytím, nad člověkem a jeho úlohou v tomto světě. Člověk, rádoby společenská bytost, zvyklá nebýt sama ? Jsme přeci osamoceni v našem bytí, sami v sobě a sami se sebou , osamoceni jsme se svým pohledem na svět, jeden optimista, druhý pesimista, stejní či podobní vzhledem, rozdílní názorem, ve fyzickém světě pospolu v tom vnitřním se však nepotkávající..... Tento Projekt byl realizován s finančním přispěním Středočeského kraje.  

Michal Trpák patří k výtvarníkům, pro něž je umění výzvou ke komunikaci i pobídkou k rozvíjení fantazie. Jeho desetinohý pruhovaný Mazlík se pase na pažitu jako přerostlý plyšák. Je sice z betonu a mramoru, ale i tak láká k pohlazení, ostatně autor k tomu přímo vybízí.

Dvojice šťastných prasátek, provedená v bílé stylizované formě, je dílem slovenského autora Martina Sedláka. Zdánlivě banální motiv, který může leckoho překvapit, je součástí umělcovy strategie rozrušovat navyklé způsoby vnímání a experimentovat s různými materiály, motivy a formami.

Socha Sedící lvice vznikla jako návrh pro pětimetrovou monumentální sochu, která by oživovala a tematicky završila kopec Parukářka (nejvyšší vrchol v Praze) ve specifické pražské čtvrti Žižkov. Téma reflektuje výrazný (poněkud sebeironický) patriotismus rebelantské, převážně dělnické čtvrti, která se vždy kriticky vymezovala k vládnoucímu establishmentu. Lvice byla navržena jako hrdá partnerka a zároveň rivalka oficiálního českého symbolu – dvojocasého lva, jenž symbolicky sídlí na protějším vrchu v prostorách Pražského hradu. Výrazný ornamentální reliéf na povrchu sochy vznikl původně z technologických důvodů, tedy jako přiznaná nosná kovová kostra pro uchycení tepaných měděných plátů sochy, ale nakonec se stal prvkem, jenž z jednoduchého sochařského námětu dělá magický objekt, připomínající egyptský nebo asyrský archeologický artefakt.

Trpaslíky vytvořil v roce 1985 pro Galerii H. Bratrů Hůlových na jejich statku v Kostelci nad Černými lesy. Neoficiální akce měla úspěch a Kurt se ji rozhodl v době začínající perestrojky zopakovat i v hlavním městě na oficiální bázi. Ne že by toužil po umělecké satisfakci, natož po slávě či penězích. Prostě ho rozčilovalo, že když se veřejně může prezentovat umělecký balast považovaný kulturtrégry za umění, proč by se alespoň občas nemohlo vystavit něco hodnotného...

Série soch Lenošky jsou sochy, jejichž hlavním tématem je ženská síla a vše co pod ní spadá. Zprvu něžné křivky figurálního zpracování, avšak skrývající velkou zbraň, smyslnost, důvtip, rafinovanost a samozřejmě inteligenci. Zpracování a materiál je vybrán záměrně. Základní kopyto je vytvořené z klasického kolorovaného laminátu, který je odolný vůči povětrnostním podmínkám. Barevnostní zpracování je opět naschvál vyzývavé až provokativní.

Experimentální objekt svařený z lešenářských trubek, jež prošel několika podobami. Hromový pták je mýtické stvoření z legend původních národů amerického kontinentu. Forma je inspirovaná symbolickým ztvárněním motivu v petroglyfech a dalších uměleckých vyjádřeních původních obyvatel.  

Monumentální zlatá moucha zpodobňuje polemiku nad tím, po čem všichni touží. Inspirací k plastice byla báseň Adolfa Heyduka i fascinace samotným hmyzem. Moucha, tak malá, neužitečná a otravná, přesto však krásná, je-li možné prohlédnout si ji detailně pod mikroskopem. Fascinující biologický stroj, který nejsme schopni vnímat pouhým okem. A právě proto byla zvětšena do nadlidského měřítka, aby bylo možné obdivovat její jednotlivé detaily, a aby se při konfrontaci rozproudila polemika nad vlastní velikostí a možná i nad štěstím, tak křehkém, zdánlivě složitém a přesto někdy tak snadném, když je člověk schopen vnímat maličkosti.

Manty – vznosná majestátní podmořská stvoření, jejichž pohyb paradoxně připomíná let ptáků. Elegantní tanečnice pohybující se v hlubinách nezkrotných oceánů. Ladné křivky protínající jednu z opravdu posledních divočin světa. Světa, s kterým jsme tolik propojeni a přitom je nám tolik vzdálený a neznámý. A snad kvůli těmto všem protikladům, ascinován mohutností a křehkostí zároveň, jsem se rozhodl vystavit tohoto tvora ve zcela jiném prostředí, jiné perspektivě, ve zcela jiných souvislostech. Při procházce pod andělskými křídly, můžete snít, popustit uzdu fantazii a přenést se na mořské dno a nebo někam dál…

Práce z cyklu Kresby v prostoru. Oharky ve tmě jsou inspirovány hrou dětí – máváním hořícím oharkem vytaženým z ohně. Pokus zaznamenat a převést do materiálu pohyb žhavého uhlíku ve tmě.

DEINSTALOVÁNO 31.8.2022 (obzor, časoprostor, lidská paměť) Ad. 1 obzor: V roce 2006 jsem byl pozván do Sacharova centra v Moskvě, kde jsem na samostatné výstavě prezentoval velkoplošné fotografie z cyklu Pátá pečeť. Centrum akademika Andreje Sacharova funguje v Moskvě od roku 1994. Specializuje se na mapování zločinů komunismu a jeho součástí je rozsáhlý archiv o politických represích, historii pracovních táborů – GULAGů a jejich obětí. Ad.2 časoprostor: Shodou výjimečných náhod jsem byl v čase zahájení výstavy ubytován v bytě Andreje Sacharova. V bytě, který se stal jeho posledním domovem po návratu z vyhnanství, roku 1986. V bytě, kde se až do roku 1989 smrti A.Sacharova, scházela ruská inteligence, umělci a disidenti. Nikdo jiný do té doby v tomto bytě, nežil, takže vše, od kávových lžiček, nádobí, oblečení v šatníku na chodbě, gramofonové desky, ručníky i mýdla v koupelně, kuchyňského ubrusu, popelníku na okně a samozřejmě knih, zůstalo nehnutě v čase od opuštění bytu Jelenou Bonner, manželkou A.Sacharova. Ad.3 lidská paměť: Strávil jsem v tomto jedinečném prostředí několik dní a noci. A pak v jedné večerní chvíli, padl můj pohled na katalog, který jsem sebou přivezl a náhle si uvědomil jeho mrazivé kontextuální propojení s tímto bytem. Šlo o katalog Bez Soucitu (No Compassion) z roku 2002, který zahrnoval 18 fotografií významných světových politiků té doby, kteří pláčou. Implantoval jsem jim své slzy. Mezi nimi byl i Vladimír Putin. Nešlo to nevyužít, vše k tomu směřovalo, a tak plačící Putin začal „putovat“ po všech i zastrčených koutech. Vykukoval zpoza dveří, polštářů, ležel na parapetu okna, na jídelním stole, od koupelnového zrcadla, ale i ze zastaralé mikrovlnky. Nešlo mu uniknout, atakoval i mé nahé tělo. Byl prostě všude. Vznikla tak nutně, neodvratně série fotografii, kterou jsou však nikdy nikde od té doby (2006) nevystavoval. Teprve nyní, po 16 letech, při příležitosti české sezóny v Drážďanech. Ve městě, jež s neblahou činnosti V.Putina opět úzce souvisí, neboť zde působil jako důstojník KGB. Právě tady, v Drážďanech, ve druhé polovině 80. let agent sovětské tajné služby KGB zakládal rodinu, šetřil na auto a snil o kariéře elitního špiona. Pád berlínský zdi tuto jeho situaci zcela změnil a to se ještě večer 5. prosince 1989 u drážďanské posádky Rudé armády telefonicky dožadoval vyslání tanků. Budovu KGB se totiž krátce před tím pokusil obsadit dav demonstrujících východních Němců. Epilog: Na závěr bych se ještě vrátil k manželce Andreje Sacharova. Bonnerová byla prvním signatářem antiputinského manifestu „Putin musí odejít“ zveřejněného 10. března 2010 > a pokračujícího v sériích demonstrací. Onen zvláštní, podivně nutkavý návrat těchto mých fotografii do současnosti, kdy tento malý Vladimír Putin nyní v roce 2022 drží svou agresi svět v napětí, je příznačně instalován prostoru lodního kontejneru s nápisem Art.

Tvar spirály mě fascinoval v přírodě vlastně od dětství, aniž bych něco věděla o symbolickém významu, který jí lidé odjakživa přikládají. Když nad tím tak přemýšlím, často mě intuitivně napadne něco nakreslit nebo vymodelovat a pak teprve si uvědomuji vnitřní souvislosti.  Většinou tehdy, když se mě někdo ptá na zdroje mé inspirace. Spirálovitě točené ulity jsou nejenom krásné, ale i tajemné a inspirativní. Jejich přirozená krása a vznešenost navozuje pocit pokory a úžasu nad nekonečností tvořivé síly přírody. Proto se taky stala symbolem neustále se opakujících dějů v přírodě, na naší planetě i ve vesmíru. Stejně tak je spirála vnímána i jako symbol duchovního růstu člověka a životního naplnění, symbolizuje tajemnou cestu do vlastního nitra. Může být i energetickým zářičem nebo ochranným talismanem. V magické praxi spirála, zejména ta pravotočivá podporuje snahu, aby se naše přání stalo realitou. A tato myšlenka se mi líbí. I já jsem do ní vložila své soukromé přání. V mém provedení nemůže být jinak, než vesele pestrobarevná a nepravidelně pravidelná.

Jeden z nejrenomovanějších českých architektů Martin Rajniš rád překračuje hranice. Vytváří objekty, které se stávají svébytnými uměleckými díly s estetickou, sociální i užitkovou funkcí. Hostivařský Včelín svým historizujícím osmibokým tvarem i korouhvičkou odkazuje ke středověkým věžím. Samozřejmě je ale především domovem včelstva, které produkuje jedinečný golfový med.

Dominantní plastika Davida Černého In Utero patří k jeho nejvýznamnějším dílům. Z nerezové oceli vytvořenou šestimetrovou sochu klečící těhotné ženy, která se drží za hlavu, může každý vnímat po svém, nabízíme však jednu z možných interpretací: In Utero vzniká náš život, je tedy ženino gesto povzdechem, či výrazem zoufalství nad tím, že se málo rozmnožujeme?

Pád z roku 1967 je emblematickým dílem Stanislava Kolíbala, doyena českého výtvarného umění a v  současnosti patrně mezinárodně nejznámějšího českého umělce. Dílo vznikalo v kulminaci svobodného vzepětí české společnosti a umění v průběhu stále více se uvolňujících „šedesátek“, ale jeho vyznění jako by už předznamenávalo to, co se za pouhý rok stane skutečností: pád ze svobody do více než  dvacetileté normalizační poroby.

Už je to nějaký ten pátek, co se architektura zhlédla v uměleckých postupech, a naopak. Zejména se  to týká proměny a hry fasád. Nedávno zesnulý sochař Jiří Beránek je toho zářným příkladem, vždyť sochařský obklad hlavní budovy hostivařského golfového areálu proslavil celosvětově nejen tuto   architekturu a jejího architekta, ale také sochaře, který tento obal tak svébytně vymyslel.

Na hřišti umístěná červená geometrická plastika vznikla v poslední fázi tvorby Karla Malicha. Umělec po řadě let opět potřeboval vystoupit z dvojrozměrné plochy papíru do prostoru a výsledkem jsou  lastiky, ve kterých zhodnocuje své celoživotní umělecké zkušenosti. Přestože jde o abstraktní  onstrukci, můžeme v ní cítit jak ozvuky lidské figury, tak jistou vznešenost krajinných útvarů.

Pro tvorbu Lukáše Raise je typické využití průmyslově vyrobených komponentů, zejména kovových  rubek. Shluk trubek umístěný na hostivařském hřišti dokazuje správnost a účelnost této cesty. Můžeme jej číst stejně dobře jako estetický počin nebo jako jistou metaforu existence člověka v současné společnosti.

Pamětníci si při pohledu na Chramostovo dílo Shark in the Gulf jistě vzpomenou na slavný Spielbergův film Čelisti, který svého času báječně děsil publikum. Žraločí ploutev brázdící zelený pažit je ovšem z betonu, je tedy stabilní a není životu nebezpečná.

Po golfovém hřišti byly rozesety kamenné šperky ‒ plastiky Pavla Opočenského, pro kterého kámen představuje výzvu, aby ho zprůhlednil a vylehčil, a vůbec s ním pracoval tak překvapivě, jak to jen toto tvrdé a věcné médium umožňuje.

Michal Trpák asi už ví, že nás, lidi, nahradí humanoidi. Nevíme sice, zda budou vypadat tak, jak si je sochař představuje, tedy jako způsobně pochodující úředníky, ale rozhodně, až si v budoucnu přijdouzahrát golf, by je sochařova představa mohla pobavit. Ale pozor! Možná nás autor svým dílem upozorňuje, jestli už jsme se humanoidy nestali!

Hlavním záměrem tohoto díla bylo propojení odpaliště s fairwayí na jedné z nových jamek. Jelikož se na této části hřiště nachází dvě jamky proti sobě, bylo potřeba vytvořit krytý průchod kolem jezera, který zajistí hráčům bezpečnost. Celkem 50 dřevěných rámů za sebou s pravidelnými rozestupy tvoří při průchodu tunelem iluzi nepropustných stěn. Při pohledu ze strany ovšem tunel téměř zcela mizí a z jeho stěn zbývají pouze tenké příčky.

Figura kráčejícího muže s rukou vysunutou vpřed je možná, jak název napovídá, místodržitel, ale také třeba bojovník, který spadl do Hostivaře z jiné planety. Složený je jako ze stavebnice a připomene sci-fi filmy. Je zhotovenýz kovových rámů, čímž sochař trochu mate své příznivce, protože jinak má rád přírodní dřevěné materiály.

Možná to nevíte, ale Jakub Flejšar je snowboardista a snowboardový trenér, a ti, jak je známo, se rádi pohybují a běhají a potom také odpočívají. A protože je Jakub také sochař, chce, aby jeho plastiky tuto zkušenost zviditelnily. Stylizovaně a vtipně.

Martin Steinert byl hostem rezidenčního programu Goethe-Institutu. V Praze bude tvořila pobýval po dobu tří týdnů u příležitosti konání festivalu Sculpture Line. Během pobytu vznikla pražská podoba díla „Wooden Cloud“. K tvorbě sochaře Martina Steinerta patří už několik let prostorové instalace z obyčejných dřevěných latí. Velký zájem lidí o většinou několikatýdenní procesy vznikání objektů ve veřejném prostoru přivedly Martina Steinerta na myšlenku zapojit lidi přímo do své práce. V červnu 2015 postavil Martin Steinert monumentální skulpturu z téměř 2000 metrů dřevěných latí v apsidě kostela sv. Jana (Johanneskirche) v Saarbrückenu. Návštěvníci kostela byli během čtyřtýdenního vznikání instalace zváni k tomu, aby sochařově práci nejen přihlíželi, ale aby se na ní dokonce i sami podíleli. Přibližně 1200 lidí napsalo svá osobní přání na připravené dřevěné tyčky, které Martin Steinert následně zakomponoval do své instalace. Přání, která na nich byla formulovaná jako individuální manifesty snů, nadějí a očekávání, se rozvětvovala tisíci synapsí. Tímto způsobem vznikl a byl vypraven na cestu umělecký projekt s názvem Wooden Cloud – Die Architektur der Wünsche (Dřevěný oblak –  architektura přání). Ze Saarbrückenu pluje dřevěný oblak vybranými městy světa a na význačných veřejných místech vzniká vždy v nové podobě. Dočasné instalace z popsaných dřevěných latí se stávají momentkami společenské atmosféry. Dřevěný oblak se na své cestě doposud zastavil v roce 2016 v Petrohradě, v roce 2017 v Berlíně, v roce 2018 v Paříži a v roce 2019 vznikl pátý „Wooden Cloud“ v Alistiqlal Parku v Rámaláhu. Dva další dřevěné oblaky vzniknou v roce 2020 v Praze a Tiraně.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Dílo se skládá ze tří jednoduchých těles, která jsou na sebe napojena tak, že vzniká dynamický pohyb vzhůru z horizontály do vertikály. K vytvoření dojmu pohybu stačí kvádr, krychle a výseč kruhu. Mírně odsazené uspořádání a naznačená rotace ve vertikále tvoří základ dynamiky.

Objekt znázorňující strelici vznikl principem rotace lamel. Zhruba rok a půl se zabývám tímto principem a strelicie je první velkoformátový objekt touto technologií. Každá lamela jde vložit do předchozí a tím pádem je celá socha původně z jednoho plechu.

Velké hlavičky či jiné hlavy á la žárovka je moje dlouhodobé téma. Lidská hlava je záhadný objekt, dokáže zářit nápady, dobrotou a dokáže být zabetonovaná blbostí a agresivitou. A tak pohledem na ně můžeme meditovat, co jsme zač. Hlavy jakožto neportréty všeho druhu páchám už nejméně od poloviny 70. let. Čtyři dvoumetrové byly v roce 2011 na náměstí Jana Palacha, v roce 2013 u Národní technické knihovny a na Landscape Festivalu v Praze. V roce 2016 v Českých Budějovicích opilci některé Hlavičky rozbili. Teď je jedna tady. Je to ale jen v našich hlavičkách.

Velké hlavičky či jiné hlavy á la žárovka je moje dlouhodobé téma. Lidská hlava je záhadný objekt, dokáže zářit nápady, dobrotou a dokáže být zabetonovaná blbostí a agresivitou. A tak pohledem na ně můžeme meditovat, co jsme zač. Hlavy jakožto neportréty všeho druhu páchám už nejméně od poloviny 70. let. Čtyři dvoumetrové byly v roce 2011 na náměstí Jana Palacha, v roce 2013 u Národní technické knihovny a na Landscape Festivalu v Praze. V roce 2016 v Českých Budějovicích opilci některé Hlavičky rozbili. Teď je jedna tady. Je to ale jen v našich hlavičkách.

Velké hlavičky či jiné hlavy á la žárovka je moje dlouhodobé téma. Lidská hlava je záhadný objekt, dokáže zářit nápady, dobrotou a dokáže být zabetonovaná blbostí a agresivitou. A tak pohledem na ně můžeme meditovat, co jsme zač. Hlavy jakožto neportréty všeho druhu páchám už nejméně od poloviny 70. let. Čtyři dvoumetrové byly v roce 2011 na náměstí Jana Palacha, v roce 2013 u Národní technické knihovny a na Landscape Festivalu v Praze. V roce 2016 v Českých Budějovicích opilci některé Hlavičky rozbili. Teď je jedna tady. Je to ale jen v našich hlavičkách.

Z autorovy série železobetonových objektů je také socha, která se nachází se ve spodní části města Mikulova. Jedná se o 17,5t vážící objekt, který sochař vytvořil převážně v průběhu Mikulovského výtvarného sympozia "dílna".  Autor vykopal do země formu, do které se propsaly všechny jednotlivé, zde se nacházející, vrstvy zhutnělé zbourané původní zástavby. Tuto formu vyztužil železobetonovou armaturou a odlil objekt, který po následném vyjmutí a osazení hned vedle původní formy doplnil o kovové prvky. Tyto prvky doplňují horní část díla. Socha i přes svoji abstraktní formu má v důsledku práce s prostorem velice konkrétní podobu a vytváří dialog s dalším, zde umístěným, dílem z konce 80. let.  Sám autor počítá s tím, že okolní stromy sochu postupně přerostou a mnohaleté zvětrávání betonu odhalí nové tvarosloví díla a jeho podobu. Tato úvaha počítající s působením díla na jedince po více než jedno století je Lipavskému blízká. Díla z betonu vždy tvoří tak, aby proměna objektu byla součástí původního konceptu i zvolené technologie. Dílo bylo vytvořeno a instalováno v rámci 29. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“.

Kovová konstrukce vytvořená z jeklů, roxorů, vinglů a tyčoviny představuje abstrahující figuru se sepjatýma rukama. Nese název „Radost“ a její současný vzhled není konečnou a pevně ukotvenou podobou tohoto díla. Socha, spadající do autorovy série „Bezva úča“, byla vytvořena pro konkrétní místo a tím je horní ochoz mikulovského zámku. „Radost“ je zde postavena pro přímou komunikaci se Svatým kopečkem, na který se dívá průhledem mezi jednotlivými částmi zámku. Tento prostorový objekt je vytvořen tak, aby podléhal povrchové korozi a zároveň sloužil jako opěrná konstrukce pro rostlinu – liánu, která jí bude prorůstat a postupně vyplňovat. Dílo bylo vytvořeno a instalováno v rámci 29. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“.

Socha ze série "Trubkounů" od sochaře Kurta Gebauera ve své podstatě kombinuje kráčející postavu a nesmírně silné varování. Autor ji interně nazývá "Adolf Putin" a v parku Franze von Sonnenfelse v Mikulově ji umístil přesně na osu východ–západ tak, aby tato toporná a rázná postava kráčela z východu. Z místa, ze kterého se nyní na Evropu valí zlo a násilí.  Sochař Gebauer tak svému dílu, soše spadající do široké série nejrůznějších postav, dodává globální kontext přesahující sochu jako objekt, její estetiku a podobu. Dílo bylo vytvořeno v rámci 29. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“.

Jezdec je čtvrtou sochou stejnojmenného sousoší čtyř koní. Socha vznikala v letech 2010 až 2013. Jeden odlitek s hladkým povrchem v červené polyesterové pryskyřici je zapůjčený v Museu Kampa, další červený laminátový odlitek spolu s celým sousoším je v soukromé sbírce a je součástí areálu golfového hřiště Kaskáda v Jinačovicích u Brna. Bronzový odlitek s hladkým povrchem je součástí areálu Kamenný dvůr. Jezdce i celé sousoší jsem odlil také do struktury tvořené skořápkami burských ořechů a také do struktury ze skořápek vlašských ořechů. Jezdce ze skořápek burských ořechů jsem odlil do bronzu.

Václav Havel: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Tento Havlův legendární výrok, nadále nese nejen morální imperativ, tedy jistou formu doporučení, či příkladů závaznosti, je však i přes svůj zdánlivě utopický vzkaz, zásadní lidskou myšlenkou i touhou. Vize samotného objektu vznikla již v roce 2012 a nebyla ve své době z mnoha důvodů realizovaná. Její základní idea však  zůstala neměnná, tedy kdy lidský (Havlův) hlas metaforicky, ovšem ve svém 3D ztvárnění, proniká nepropustnými zdmi, betonovými bariérami apod. Tedy skrze jakési vnitřní i vnější překážky, nepochopení. Tento symbolický proces bourání zdí zla silou hlasu, silou nenásilí, silou porozumění, silou pospolitosti, tak v sobě nese étos svobody a hodnotové odpovědnosti. Evokuje tak i schopnost lidské dobré vůle neuhýbat zlu a naopak napomáhat řešit vzniklá nedorozumění, neslyšeni se. Negovat agresi, ponižování, pohrdání, či různé přežívající zlovolné atavismy v jejich extrémních podobách. Je to vzkaz, který drží naší civilizaci vůči všem projevům nenávisti minulosti, současnosti i budoucnosti. Prof.ak.mal.Jiří David

Martin Steinert byl hostem rezidenčního programu Goethe-Institutu. V Praze bude tvořila pobýval po dobu tří týdnů u příležitosti konání festivalu Sculpture Line. Během pobytu vznikla pražská podoba díla „Wooden Cloud“. K tvorbě sochaře Martina Steinerta patří už několik let prostorové instalace z obyčejných dřevěných latí. Velký zájem lidí o většinou několikatýdenní procesy vznikání objektů ve veřejném prostoru přivedly Martina Steinerta na myšlenku zapojit lidi přímo do své práce. V červnu 2015 postavil Martin Steinert monumentální skulpturu z téměř 2000 metrů dřevěných latí v apsidě kostela sv. Jana (Johanneskirche) v Saarbrückenu. Návštěvníci kostela byli během čtyřtýdenního vznikání instalace zváni k tomu, aby sochařově práci nejen přihlíželi, ale aby se na ní dokonce i sami podíleli. Přibližně 1200 lidí napsalo svá osobní přání na připravené dřevěné tyčky, které Martin Steinert následně zakomponoval do své instalace. Přání, která na nich byla formulovaná jako individuální manifesty snů, nadějí a očekávání, se rozvětvovala tisíci synapsí. Tímto způsobem vznikl a byl vypraven na cestu umělecký projekt s názvem Wooden Cloud – Die Architektur der Wünsche (Dřevěný oblak –  architektura přání). Ze Saarbrückenu pluje dřevěný oblak vybranými městy světa a na význačných veřejných místech vzniká vždy v nové podobě. Dočasné instalace z popsaných dřevěných latí se stávají momentkami společenské atmosféry. Dřevěný oblak se na své cestě doposud zastavil v roce 2016 v Petrohradě, v roce 2017 v Berlíně, v roce 2018 v Paříži a v roce 2019 vznikl pátý „Wooden Cloud“ v Alistiqlal Parku v Rámaláhu. Dva další dřevěné oblaky vzniknou v roce 2020 v Praze a Tiraně. Tento Projekt byl realizován s finančním přispěním Středočeského kraje.

Václav Havel: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Tento Havlův legendární výrok, nadále nese nejen morální imperativ, tedy jistou formu doporučení, či příkladů závaznosti, je však i přes svůj zdánlivě utopický vzkaz, zásadní lidskou myšlenkou i touhou. Vize samotného objektu vznikla již v roce 2012 a nebyla ve své době z mnoha důvodů realizovaná. Její základní idea však  zůstala neměnná, tedy kdy lidský (Havlův) hlas metaforicky, ovšem ve svém 3D ztvárnění, proniká nepropustnými zdmi, betonovými bariérami apod. Tedy skrze jakési vnitřní i vnější překážky, nepochopení. Tento symbolický proces bourání zdí zla silou hlasu, silou nenásilí, silou porozumění, silou pospolitosti, tak v sobě nese étos svobody a hodnotové odpovědnosti. Evokuje tak i schopnost lidské dobré vůle neuhýbat zlu a naopak napomáhat řešit vzniklá nedorozumění, neslyšeni se. Negovat agresi, ponižování, pohrdání, či různé přežívající zlovolné atavismy v jejich extrémních podobách. Je to vzkaz, který drží naší civilizaci vůči všem projevům nenávisti minulosti, současnosti i budoucnosti. Prof.ak.mal.Jiří David

Kompozice z dřevěných klád. Jedná se vlastně o jakýsi ready made z vytěženého dřeva připomínající rozházené pastelky. Objekt může sloužit i k posezení.

Jde o třetího koně ze sousoší Jezdec. Celé sousoší jsem dokončil před několika lety v laminátových odlitcích. Tvoří ho sochy tří koní a jednoho koně i s jezdcem. Abych mohl sousoší vystavovat i v exteriéru, začal jsem postupně sochy odlévat do bronzu. Během té doby jsem sochy vystavoval a vystavuji i samostatně. Doufám, že se jednou dočkám a celé sousoší uvidím vystavené kompletně, třeba právě v rámci festivalu Sculpture Line, v některém z českých měst.

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Původ tohoto díla je v intuici. Socha odhaluje polarity způsobené člověkem a touhou, ilustruje dilema a vyrovnávací akt vědomé existence. Zvětšené a pozměněné ruční nářadí narušuje běžné vnímání a vytváří symboly pro přerod z industrialní do digitální éry. Avarice je kritickým přezkoumáním chamtivosti našeho komerčního bytí.

Téma nekonečna či snad nezačátku, nebo nedej bože nestředu, je dlouhodobě provokujícím prvkem v autorově tvorbě. Snaha o zachycení této vysoce elementární a zároveň mystické matérie je úkol poněkud sisyfofského ražení, alespoň dle tvrzení autora samotného. Plastika vyrobená z vysoce ušlechtilé leštěné oceli, jako by tuto snahu ještě více znásobila. Svým povrchem schopným odrážet okolní svět v přímé závislosti na okolním světě, bez ohledu na okolní svět, nicméně s odrazem na sebe sama - je krásným příkladem, že velká sposta věcí kolem nás je něco naprosto odlišného, než by se na první pohled mohlo zdát.

Téma nekonečna či snad nezačátku, nebo nedej bože nestředu, je dlouhodobě provokujícím prvkem v autorově tvorbě. Snaha o zachycení této vysoce elementární a zároveň mystické matérie je úkol poněkud sisyfofského ražení, alespoň dle tvrzení autora samotného. Plastika vyrobená z vysoce ušlechtilé leštěné oceli, jako by tuto snahu ještě více znásobila. Svým povrchem schopným odrážet okolní svět v přímé závislosti na okolním světě, bez ohledu na okolní svět, nicméně s odrazem na sebe sama - je krásným příkladem, že velká sposta věcí kolem nás je něco naprosto odlišného, než by se na první pohled mohlo zdát.

Lidoop vzhlížející vzhůru k obloze symbolizuje vzkříšení starověké civilizace. Dnes vyspělá civilizace přináší pokrokovou materiální kulturu, avšak příroda, ve které žijeme, je neustále ničena. Zmatený pohled a nevinná tvář lidoopů vyzařuje touhu současný stav napravit a vykročit směrem k veselejší budoucnosti. Název díla vychází z autorova smyslu pro realitu. Vyjadřuje tak své rozčarování z rozmělňujícícho se „oceánu civilizace“, ve které žijeme. Tato sérií je autorovým apelem na lidstvo, aby věnovalo větší pozornost krásným věcem. Park je otevřen pouze od jara do podzimu, nicméně dílo je viditelné z okolí.

Nový pohled na městský mobiliář. Netradičně pojatá užitná plastika je inspirací pro architekty i zastupitele. Keramické křeslo nepůsobí fádním dojmem a není sériovým výrobkem. Díky oblým tvarům je hravé a originální a oprávněně přitahuje pozornost kolemjdoucích.

Sochu „Corpus Angelicus“, neboli „Tělo Anděla“, jsem vytvořil jako součást výstavy se stejným názvem, kterou jsem měl v roce 1997 na Pražském hradě. Anděl je pro mne stálé téma, tato záhadná bytost se vlastně objevuje ve všech náboženstvích, je to jakýsi pozitivní, ekumenický symbol a mne velmi láká se jej pokoušet ztvárňovat a dávat mu různé podoby a stále si jej přetransformovávat. Anděla asi ještě nikdo neviděl, ale můžeme třeba věřit, že v nějaké formě existuje, a to stále jitří moji představivost. Proto „Tělo Anděla“, plastika odlitá z robustní ocelolitiny, v kontrastu proti představě zcela nepoznané a neuchopitelné éterické bytosti. Jakási schránka, nebo ulita Anděla, i tak se to dá chápat. To ale ponechávám na divákovi. Líbí se mi, že v Břežanech bude instalována v blízkosti kláštera a velmi doufám, že přinese občanům radost a možná i důvod k zamyšlení.

Při práci se autor zaměřil na prostor a velikost objektu v prostoru. Zvolené měřítko Hyeny umožňuje divákovi vnímat objekt jako celek a zároveň při bližším pohledu je nucen začít vnímat jednotlivé segmenty a části sochy. Její otevřenost pak nabízí nahlédnutí do vnitřního prostoru objektu. Socha se snaží co nejpřesněji zachytit divokost hyen za pomocí kovu. Jedná se o přesun organické formy živé hyeny do geometrické formy sochy, při zvětšení proporcí zvířete. Z jednotlivých 2D dílů se postupně skládají složité struktury, které vytvářejí jednotlivé části těla zvířete. Výsledná socha pracuje s rozložením světla a stínu na plochy kovu a svými nuancemi dotváří celkový prostorový objem.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.