Vltava
Jiří David
Jiří David má ve své práci zřetelný sklon k fragmentarizaci obrazové plochy, k využití znaků, k exploataci smečky mediálních, existenciálních, intimních, děsivých, dějinných, uměleckých, banálních i sprostých obrazů světa. Zároveň vše propojuje a spojuje, významy se násobí, významy mizí, významy těkají. Ve svém pojetí umění vyšel z postmoderního obrazového diskursu, který ve své fragmentarizaci obrážel rozličné roviny přítomnosti. V průběhu let se Davidova práce formálně rozrůznila v řadu technik a přístupů, vedle obrazů a kreseb využíval a využívá také fotografii, vytváří objekty a instalace. A v poslední době i skleněné vázy. Výsledkem je však téměř vždy, v jakémkoliv médiu, přesvědčivá davidovská estetika, která se snaží bortit či vyprazdňovat zavedená „krásná“ pravidla, ale stejně tak je, v paradoxní dichotomii, i esteticky posilovat.
-273,15 °C
deinstalováno
(absolutní nula, při níž se zastavuje veškerý pohyb částic)
Umění se nachází ve své superpozici, to znamená, že je i není existující v důsledku vnějšího pozorovatele, jehož smyslové vnímání určí, jak na tom ve skutečnosti je. Existuje, či se v procesu uskutečňuje na určitém místě pouze na základě pravděpodobnosti po té, co je pozorováno...
Kdy už si tudíž dnes nejsme jisti, jestli je umění živé (má smysl) nebo mrtvé (svůj smysl ztratilo), nejsme si tak ani jisti co v kontejneru(tedy v jakési kapsli, či schránce vzájemné domluvy, trezoru, ale zejména inkubátoru) je, nebo není.
Zda-li zůstane pro okolí(vnímatele, pozorovatele) navždy hermeticky uzavřen v absolutní nule (nedobytný, neobývatelný), čímž zůstávají přítomny jen představy, nebo nesplněná očekávaní, touhy, prostor pro metaforické sdílení?! Nebo se ho někdy podaří důvodně otevřít a jeho obsah uzřít oživit? Není však od počátku zcela prázdný, předstírající svou plnost, své naplnění, svůj smysl?
Komu je určen, kam míří?
Je vyvěšená bílá vlajka opravdu znamením, přítomným symbolem definitivní prohry, zkolabovaní, kapitulace znamením smrti, nebo je naopak taktickým manévrem do budoucnosti?! Jinými slovy, je to co právě vidíme a právě proto, že to vidíme, umění v procesu? Pravděpodobně ano, neboť umění kapituluje a tím nezbytně souběžně vzniká. Tato vědomá, či kontrolovaná kapitulace, zpřítomňuje současné umění nejen v rámci antropologického vidění subjektu pozorovatele. Kdy v uzavřeném prostoru nezávisle na vznikají podmnožiny formy s měnícími se tvary, které následně inscenují spekulativní iluze, stopy paralelních aktivit v touhách po intenzivních blízkostech. Následuje tak čas apriorní viditelnosti, tedy přítomnost umění v jeho středu.
Partneři instalace
Instalace
