Sculpture Line
Praha 2021

Plastika vznikla jako třetí varianta sochy Čtenáře, původně určené před budovu jedné veřejné knihovny. Paradoxně však již v době, kdy ze zakázky dávno sešlo a žádná knihovna o ni nejevila zájem.Mně ale tehdy postupně velice zaujala problematika sochy člověka, jenž je pohroužen do světa odvíjejícího se v knize.Chtěl jsem v soše Čtenáře zobrazit jak čtoucího, tak imaginativní svět knihy. Použil jsem k tomu křeslo. To křeslo je měkká a konejšivá hradba, jež nás chrání před pragmatickým světem kolem nás, a dovoluje nám unikat do světů představ a fantazie. Je to snové křeslo, a čtenář v něm je záměrně anonymní a symbolická figura, snadno zaměnitelný za kteréhokoliv čtenáře. Zároveň však křeslo dodává soše monumentalitu a posiluje význam a důležitost tohoto tak křehkého námětu. A v neposlední řadě je také třeba vzdát hold světu papírové knihy v době, kdy je ohrožován ( a my s ní ! ) agresívním světem informačních technologií a vykastrovaných e - knih.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

Dílo bylo navrženo v roce 1997 na toto místo, kde stála předtím normalizační socha Lenina v rámci akce Centra současného umění jako reakce na Blbou náladu národa. Housenka byla zrealizována až v roce 2001 ve Zlíně u příležitosti výstavy Kurta Gebauera a jeho studentů z pražské UMPRUM. V roce 2003 byla vystavena na Václavském náměstí v Praze, poté byla v expozici soch důlního skanzenu Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Naposledy byla umístěna v roce 2020 před Veletržním palácem při retrospektivní výstavě Kurta Gebauera v Národní galerii v Praze. Nyní doputovala sem, kde ji autor původně zamýšlel. Následně by měla putovat do Zlína na náměstí ke stálé instalaci.

Martin Steinert byl hostem rezidenčního programu Goethe-Institutu. V Praze bude tvořila pobýval po dobu tří týdnů u příležitosti konání festivalu Sculpture Line. Během pobytu vznikla pražská podoba díla „Wooden Cloud“. K tvorbě sochaře Martina Steinerta patří už několik let prostorové instalace z obyčejných dřevěných latí. Velký zájem lidí o většinou několikatýdenní procesy vznikání objektů ve veřejném prostoru přivedly Martina Steinerta na myšlenku zapojit lidi přímo do své práce. V červnu 2015 postavil Martin Steinert monumentální skulpturu z téměř 2000 metrů dřevěných latí v apsidě kostela sv. Jana (Johanneskirche) v Saarbrückenu. Návštěvníci kostela byli během čtyřtýdenního vznikání instalace zváni k tomu, aby sochařově práci nejen přihlíželi, ale aby se na ní dokonce i sami podíleli. Přibližně 1200 lidí napsalo svá osobní přání na připravené dřevěné tyčky, které Martin Steinert následně zakomponoval do své instalace. Přání, která na nich byla formulovaná jako individuální manifesty snů, nadějí a očekávání, se rozvětvovala tisíci synapsí. Tímto způsobem vznikl a byl vypraven na cestu umělecký projekt s názvem Wooden Cloud – Die Architektur der Wünsche (Dřevěný oblak –  architektura přání). Ze Saarbrückenu pluje dřevěný oblak vybranými městy světa a na význačných veřejných místech vzniká vždy v nové podobě. Dočasné instalace z popsaných dřevěných latí se stávají momentkami společenské atmosféry. Dřevěný oblak se na své cestě doposud zastavil v roce 2016 v Petrohradě, v roce 2017 v Berlíně, v roce 2018 v Paříži a v roce 2019 vznikl pátý „Wooden Cloud“ v Alistiqlal Parku v Rámaláhu. Dva další dřevěné oblaky vzniknou v roce 2020 v Praze a Tiraně.

Jak podpořit existenci tohoto výtvoru slovně? Stéla je podle naučného slovníku svislá kamenná deska nebo sloup, sloužící převážně jako pomník. Ta moje má k pomníku daleko. Ani tesaná písmena nejsou potřeba. Spíš je to obří výhonek, hrající barvami. Symbolizuje klíček radosti, nového života, který čeká ve skrytu, aby po čase, kdy všechno kolem vypadá jako beznadějná pustina, vyrašil jakoby z ničeho nic v plné síle.  A.Koláčková

Zastávám názor, že by umělec a především sochař, neměl popisovat a vysvětlovat svoje dílo, nebot’ tím ubírá divákovi svobodu a prostor,aby si to dílo vyložil a vnímal po svém. Mám- li však popsat,co bylo motivem k vytvoření této plastiky, je to jednoduché: Jde s nadsázkou o věčný rozpor našeho křesťanského morálního, mírumilovného kodexu a přitom neustálé potřeby vyvíjet čím dál tím dokonalejší zbraně hromadného ničení. S.M.

Plastika vznikla v roce 2015 na objednávku do zmodernizovaného industriálního areálu poblíž holešovického přístavu, přestavěného na administrativně - obytný celek.Pod dvě zamýšlené plastiky ( tu druhou navrhl sochař Stefan Milkov ) byly předem vytvořeny 4 m dlouhé a 2 m široké, do země zapuštěné betonové sokly.Takže požadovaná plastika musela souznít nejen s industriálním prostředím, rozměry předem instalovaných soklů, ale také s druhou plastikou, vedle níž měla stát.Tato realizace se však neuskutečnila a zůstala pouze v podobě modelu a vizualizace.Později jsem byl vyzván k vytvoření plastiky do velmi podobného prostředí, bývalé cihelny v Šáreckém údolí, také přestavěné - tentokrát na pouze obytný areál. Použil jsem již navrženou plastiku Stisk - Industrial, která se na plánované místo dokonale hodila. Plastika sestávající se z geometrických a biomorfních tvarů vytváří pocit jakéhosi stlačení - stisku. Jako inspiraci jsem použil tvar havarovaného horkovzdušného balónu ze staré fotografie. Také jsem předpokládal, že plastika bude sloužit v obytném areálu dětem jako objekt pro různé hry, a tvary jsem přizpůsobil této eventualitě - tedy aby se po ní dalo lézt bez ohrožení zdraví a aby uváděla do chodu obrazotvornost.Plastika v Šáreckém údolí má barvu červené pálené hlíny, jako reakce na prostředí bývalé cihelny.Tvar dvou propojených koulí má tu výhodu že pocitově expanduje a ovládne svým výrazem velký prostor. Později jsem vytvořil druhý černošedý odlitek pro potřebu výstav ve veřejném prostoru.

Rád své sochy někomu připisuji. Mnohdy svým oblíbeným architektům, spisovatelům, filozofům či básníkům. Jindy místům, událostem nebo pocitům a náladám. Tuhle sochu jsem dělal od začátku s myšlenkou na Jana Palacha. Začal jsem na ni pracovat 19. ledna 2019, v čase padesátého výročí jeho sebeobětování. (11. 8. 1948 – 19. 1. 1969) V rádiu událost vzpomínali ze všech možných úhlů. Nebylo možné dělat nic jiného... Přizvání k výstavě “Celebrating 30 years of freedom”, která měla v australské Sydney připomenout, že je už třicet let naše země svobodná, přišlo v čase, kdy jsem na Věži pro Jana Palacha pracoval. Organizátoři nabízenou sochu přijali a vytvořili z ní motiv celé výstavy. Moje předstva, aby socha stála na samém pokraji útesu nad oceánem tak, aby za ni byla pouze modrá hladina a nekonečné nebe, se naplnila. Tak se stalo, že oceán a nebe byly součástí sochy a umocňovaly její poslání. Po skončení výstavy se organizátoři rozhodli převézt Věž pro Jana Palacha 4 000 km do Západní Austrálie na úžasnou pláž Cottesloe u Perthu. Tam byl záměr instalace dotažen k ještě větší dokonalosti, když sochu osadili na úzký kamenný mys zasahující hluboko do moře. A všude doprovodný text objasňoval, kdo byl Jan Palach. Mě ale lákala představa umístit sochu i v Klatovech. Než se Věž pro Jana Palacha vydala na další pouť, stála na místě, kde stávala socha komunistického prezidenta Antonína Zápotockého, a její pozadí tvořily věže našeho města.

Buď všichni a nebo nikdo má ve svém obsahovém významu skryt jakési nejasné tušení, které se nebezpečně vynořuje z našeho podvědomí. Z našeho vztahu k přírodním jevům, z našeho chápaní vlastní existence, která se postupně vytrácí díky naší neochotě se zastavit, zklidnit, kontemplovat. Reliéf se tak stává jakýmsi temný výkřikem.  

deinstalováno (absolutní nula, při níž se zastavuje veškerý pohyb částic) Umění se nachází ve své superpozici, to znamená, že je i není existující v důsledku vnějšího pozorovatele, jehož smyslové vnímání určí, jak na tom ve skutečnosti je. Existuje, či se v procesu uskutečňuje na určitém místě pouze na základě pravděpodobnosti po té, co je pozorováno... Kdy už si tudíž dnes nejsme jisti, jestli je umění živé (má smysl) nebo mrtvé (svůj smysl ztratilo), nejsme si tak  ani jisti co v kontejneru(tedy v jakési kapsli, či schránce vzájemné domluvy, trezoru, ale zejména inkubátoru) je, nebo není. Zda-li zůstane pro okolí(vnímatele, pozorovatele) navždy hermeticky uzavřen v absolutní nule (nedobytný, neobývatelný), čímž zůstávají  přítomny jen představy, nebo nesplněná očekávaní, touhy, prostor pro metaforické sdílení?! Nebo se ho někdy podaří důvodně otevřít a jeho obsah uzřít oživit? Není však od počátku zcela prázdný, předstírající svou plnost, své naplnění, svůj smysl? Komu je určen, kam míří? Je vyvěšená bílá vlajka opravdu znamením, přítomným symbolem definitivní prohry, zkolabovaní, kapitulace  znamením smrti, nebo je naopak taktickým manévrem do budoucnosti?! Jinými slovy, je to co právě vidíme a právě proto, že to vidíme, umění v procesu? Pravděpodobně ano, neboť umění kapituluje a tím nezbytně souběžně vzniká. Tato vědomá, či kontrolovaná kapitulace, zpřítomňuje současné umění  nejen v rámci antropologického vidění subjektu pozorovatele. Kdy v uzavřeném prostoru nezávisle na  vznikají podmnožiny formy s měnícími se tvary, které následně inscenují spekulativní iluze, stopy paralelních aktivit v touhách po intenzivních blízkostech. Následuje tak čas apriorní viditelnosti, tedy přítomnost umění v jeho středu.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry…  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou… A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření… Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.