1.1. — 31.12.2022

Sculpture Line
Praha 2022

„Že plavkyně a jiné vznášející se dámy je moje celoživotní téma, se asi ví. Nohy z vody jsou trochu něco jiného. Je to nad vodou viditelná část stojky a to je většinou nejradostnějším projevem dětí a děvčat ve vodě. No, já si to taky někdy střihnu. Z toho blbnutí mají radost i ti, co to vidí, no a jak zjistit tu radost i tam, kde se holky většinou nekoupou, nebo někdy koupou, ale právě je na to trochu zima? Socha nahradí kde co – nežijící básníky, svaté, ale i zločince. Tak proč by neměly mít pomník nohy z vody, když jsou symbolem toho nejdůležitějšího, proč jsme tady, radosti ze života?“

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru.

Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry…  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou… A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.

 Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření… Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.

 Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Zavřeni v kovidové kouli, bublině, vězení a izolaci v době, kdy bylo nutné držet sociální distanc a komunikace probíhala jen v online prostoru. Socha je mementem pandemie, přesto však připomíná i současný život, kdy usazeni před monitory reflektujeme ostatní svět jen paralelním viděním skrze průzory a okolí se zrcadlí v odrazech skel....

Socha pochází z cyklu Proměny autoportrétu. Jde o profilovou linku mé tváře, kterou se nebojím deformovat, následně zarotovat a vytvořit tak nový pohled na mojí podobu. Název sochy je Dvaja proto, že každý člověk na světě se snaží najít sebe samého a nejčastěji se takto nachází a dokáže se sebou komunikovat, když vidí svoji podobu v zrcadle. Proto vytvářím zrcadlové obrazy sebe samého, abych skrze umění našel sebe a umožnil i ostatnímse touto cestou vydat, zamyslet se a najít se v tomto rychle plynoucím čase.

Socha pochází z cyklu FAT. Celý cyklus je věnován autorovu boji proti nenápadnému a tichému zabijákovi - cukru, který jemu a milionům lidí na celém světě velmi ubližuje. Velikost jazyka znázorňuje obrovskou chuť na sladké podpořenou výrazně růžovou a neodolatelnou barvou koláčů. Tímto způsobem se autor sám pokouší skoncovat se závislostí a poukazuje na společenský problém a potřebu boje s touto smrtelnou nástrahou.

Práce z cyklu Kresby v prostoru. Oharky ve tmě jsou inspirovány hrou dětí – máváním hořícím oharkem vytaženým z ohně. Pokus zaznamenat a převést do materiálu pohyb žhavého uhlíku ve tmě.

Socha Sedící lvice vznikla jako návrh pro pětimetrovou monumentální sochu, která by oživovala a tematicky završila kopec Parukářka (nejvyšší vrchol v Praze) ve specifické pražské čtvrti Žižkov. Téma reflektuje výrazný (poněkud sebeironický) patriotismus rebelantské, převážně dělnické čtvrti, která se vždy kriticky vymezovala k vládnoucímu establishmentu. Lvice byla navržena jako hrdá partnerka a zároveň rivalka oficiálního českého symbolu – dvojocasého lva, jenž symbolicky sídlí na protějším vrchu v prostorách Pražského hradu. Výrazný ornamentální reliéf na povrchu sochy vznikl původně z technologických důvodů, tedy jako přiznaná nosná kovová kostra pro uchycení tepaných měděných plátů sochy, ale nakonec se stal prvkem, jenž z jednoduchého sochařského námětu dělá magický objekt, připomínající egyptský nebo asyrský archeologický artefakt.

Trpaslíky vytvořil v roce 1985 pro Galerii H. Bratrů Hůlových na jejich statku v Kostelci nad Černými lesy. Neoficiální akce měla úspěch a Kurt se ji rozhodl v době začínající perestrojky zopakovat i v hlavním městě na oficiální bázi. Ne že by toužil po umělecké satisfakci, natož po slávě či penězích.
Prostě ho rozčilovalo, že když se veřejně může prezentovat umělecký balast považovaný kulturtrégry za umění, proč by se alespoň občas nemohlo vystavit něco hodnotného...

Série soch Lenošky jsou sochy, jejichž hlavním tématem je ženská síla a vše co pod ní spadá. Zprvu něžné křivky figurálního zpracování, avšak skrývající velkou zbraň, smyslnost, důvtip, rafinovanost a samozřejmě inteligenci. Zpracování a materiál je vybrán záměrně. Základní kopyto je vytvořené z klasického kolorovaného laminátu, který je odolný vůči povětrnostním podmínkám. Barevnostní zpracování je opět naschvál vyzývavé až provokativní.

Experimentální objekt svařený z lešenářských trubek, jež prošel několika podobami.
Hromový pták je mýtické stvoření z legend původních národů amerického kontinentu.
Forma je inspirovaná symbolickým ztvárněním motivu v petroglyfech a dalších uměleckých vyjádřeních původních obyvatel.

Monumentální zlatá moucha zpodobňuje polemiku nad tím, po čem všichni touží. Inspirací k plastice byla báseň Adolfa Heyduka i fascinace samotným hmyzem. Moucha, tak malá, neužitečná a otravná, přesto však krásná, je-li možné prohlédnout si ji detailně pod mikroskopem. Fascinující biologický stroj, který nejsme schopni vnímat pouhým okem. A právě proto byla zvětšena do nadlidského měřítka, aby bylo možné obdivovat její jednotlivé detaily, a aby se při konfrontaci rozproudila polemika nad vlastní velikostí a možná i nad štěstím, tak křehkém, zdánlivě složitém a přesto někdy tak snadném, když je člověk schopen vnímat maličkosti.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

DEINSTALOVÁNO

Plastika vznikla jako třetí varianta sochy Čtenáře, původně určené před budovu jedné veřejné knihovny. Paradoxně však již v době, kdy ze zakázky dávno sešlo a žádná knihovna o ni nejevila zájem.Mně ale tehdy postupně velice zaujala problematika sochy člověka, jenž je pohroužen do světa odvíjejícího se v knize.Chtěl jsem v soše Čtenáře zobrazit jak čtoucího, tak imaginativní svět knihy. Použil jsem k tomu křeslo. To křeslo je měkká a konejšivá hradba, jež nás chrání před pragmatickým světem kolem nás, a dovoluje nám unikat do světů představ a fantazie. Je to snové křeslo, a čtenář v něm je záměrně anonymní a symbolická figura, snadno zaměnitelný za kteréhokoliv čtenáře. Zároveň však křeslo dodává soše monumentalitu a posiluje význam a důležitost tohoto tak křehkého námětu. A v neposlední řadě je také třeba vzdát hold světu papírové knihy v době, kdy je ohrožován ( a my s ní ! ) agresívním světem informačních technologií a vykastrovaných e - knih.

Dvojice šťastných prasátek, provedená v bílé stylizované formě, je dílem slovenského autora Martina Sedláka. Zdánlivě banální motiv, který může leckoho překvapit, je součástí umělcovy strategie rozrušovat navyklé způsoby vnímání a experimentovat s různými materiály, motivy a formami.

Michal Trpák patří k výtvarníkům, pro něž je umění výzvou ke komunikaci i pobídkou k rozvíjení fantazie. Jeho desetinohý pruhovaný Mazlík se pase na pažitu jako přerostlý plyšák. Je sice z betonu a mramoru, ale i tak láká k pohlazení, ostatně autor k tomu přímo vybízí.

Jeden z nejrenomovanějších českých architektů Martin Rajniš rád překračuje hranice. Vytváří objekty, které se stávají svébytnými uměleckými díly s estetickou, sociální i užitkovou funkcí. Hostivařský Včelín svým historizujícím osmibokým tvarem i korouhvičkou odkazuje ke středověkým věžím. Samozřejmě je ale především domovem včelstva, které produkuje jedinečný golfový med.

Dominantní plastika Davida Černého In Utero patří k jeho nejvýznamnějším dílům. Z nerezové oceli vytvořenou šestimetrovou sochu klečící těhotné ženy, která se drží za hlavu, může každý vnímat po svém, nabízíme však jednu z možných interpretací: In Utero vzniká náš život, je tedy ženino gesto povzdechem, či výrazem zoufalství nad tím, že se málo rozmnožujeme?

Pád z roku 1967 je emblematickým dílem Stanislava Kolíbala, doyena českého výtvarného umění a v  současnosti patrně mezinárodně nejznámějšího českého umělce. Dílo vznikalo v kulminaci svobodného vzepětí české společnosti a umění v průběhu stále více se uvolňujících „šedesátek“, ale jeho vyznění jako by už předznamenávalo to, co se za pouhý rok stane skutečností: pád ze svobody do více než  dvacetileté normalizační poroby.

Už je to nějaký ten pátek, co se architektura zhlédla v uměleckých postupech, a naopak. Zejména se  to týká proměny a hry fasád. Nedávno zesnulý sochař Jiří Beránek je toho zářným příkladem, vždyť sochařský obklad hlavní budovy hostivařského golfového areálu proslavil celosvětově nejen tuto   architekturu a jejího architekta, ale také sochaře, který tento obal tak svébytně vymyslel.

Na hřišti umístěná červená geometrická plastika vznikla v poslední fázi tvorby Karla Malicha. Umělec po řadě let opět potřeboval vystoupit z dvojrozměrné plochy papíru do prostoru a výsledkem jsou  lastiky, ve kterých zhodnocuje své celoživotní umělecké zkušenosti. Přestože jde o abstraktní  onstrukci, můžeme v ní cítit jak ozvuky lidské figury, tak jistou vznešenost krajinných útvarů.

Pro tvorbu Lukáše Raise je typické využití průmyslově vyrobených komponentů, zejména kovových  rubek. Shluk trubek umístěný na hostivařském hřišti dokazuje správnost a účelnost této cesty. Můžeme jej číst stejně dobře jako estetický počin nebo jako jistou metaforu existence člověka v současné společnosti.

Pamětníci si při pohledu na Chramostovo dílo Shark in the Gulf jistě vzpomenou na slavný Spielbergův film Čelisti, který svého času báječně děsil publikum. Žraločí ploutev brázdící zelený pažit je ovšem z betonu, je tedy stabilní a není životu nebezpečná.

Po golfovém hřišti byly rozesety kamenné šperky ‒ plastiky Pavla Opočenského, pro kterého kámen představuje výzvu, aby ho zprůhlednil a vylehčil, a vůbec s ním pracoval tak překvapivě, jak to jen toto tvrdé a věcné médium umožňuje.

Michal Trpák asi už ví, že nás, lidi, nahradí humanoidi. Nevíme sice, zda budou vypadat tak, jak si je sochař představuje, tedy jako způsobně pochodující úředníky, ale rozhodně, až si v budoucnu přijdou
zahrát golf, by je sochařova představa mohla pobavit. Ale pozor! Možná nás autor svým dílem upozorňuje, jestli už jsme se humanoidy nestali!

Hlavním záměrem tohoto díla bylo propojení odpaliště s fairwayí na jedné z nových jamek. Jelikož se na této části hřiště nachází dvě jamky proti sobě, bylo potřeba vytvořit krytý průchod kolem jezera, který zajistí hráčům bezpečnost. Celkem 50 dřevěných rámů za sebou s pravidelnými rozestupy tvoří při průchodu tunelem iluzi nepropustných stěn. Při pohledu ze strany ovšem tunel téměř zcela mizí a z jeho stěn zbývají pouze tenké příčky.

Figura kráčejícího muže s rukou vysunutou vpřed je možná, jak název napovídá, místodržitel, ale také třeba bojovník, který spadl do Hostivaře z jiné planety. Složený je jako ze stavebnice a připomene sci-fi filmy. Je zhotovenýz kovových rámů, čímž sochař trochu mate své příznivce, protože jinak má rád přírodní dřevěné materiály.

Možná to nevíte, ale Jakub Flejšar je snowboardista a snowboardový trenér, a ti, jak je známo, se rádi pohybují a běhají a potom také odpočívají. A protože je Jakub také sochař, chce, aby jeho plastiky tuto zkušenost zviditelnily. Stylizovaně a vtipně.

Jezdec je čtvrtou sochou stejnojmenného sousoší čtyř koní. Socha vznikala v letech 2010 až 2013. Jeden odlitek s hladkým povrchem v červené polyesterové pryskyřici je zapůjčený v Museu Kampa, další červený laminátový odlitek spolu s celým sousoším je v soukromé sbírce a je součástí areálu golfového hřiště Kaskáda v Jinačovicích u Brna. Bronzový odlitek s hladkým povrchem je součástí areálu Kamenný dvůr. Jezdce i celé sousoší jsem odlil také do struktury tvořené skořápkami burských ořechů a také do struktury ze skořápek vlašských ořechů. Jezdce ze skořápek burských ořechů jsem odlil do bronzu.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.