1.6. — 30.9.2016

Sculpture Line
Praha 2016

Plastika s vysvětlujícím názvem E. T. patří k nejnovějším dílům Riccarda Cordera, kteránesledují prostor jen jako metaforická, nýbrž i fyzická „přítomnost“. Jádrem jsou neúplné kruhové prvky, jež se rodí ze čtyř prvků vertikálních, a to tak, jako by dílo držely na místě a zabraňovaly jeho výbuchu.
Zjevná nestabilita celku vytváří komplexní a neočekávané dráhy pohybu zraku. Oko pozorovatele je vedeno po zakřivených cestách s krátkými prvky a vztah mezi vyplněnými a prázdnými prostory evokuje formální komplexnost. Sochař zcela vědomě trvá na konceptu „sochy jako přítomnosti“, která vyvolává souběžné vjemy. Dílo a jeho okolí se tak spojují, aniž by jedno převažovalo nad druhým.

Manty – vznosná majestátní podmořská stvoření, jejichž pohyb paradoxně připomíná let ptáků. Elegantní tanečnice pohybující se v hlubinách nezkrotných oceánů. Ladné křivky protínající jednu z opravdu posledních divočin světa. Světa, s kterým jsme tolik propojeni a přitom je nám tolik vzdálený a neznámý. A snad kvůli těmto všem protikladům, fascinován mohutností a křehkostí zároveň, jsem se rozhodl vystavit tohoto tvora ve zcela jiném prostředí, jiné perspektivě, ve zcela jiných souvislostech. Při procházce pod andělskými křídly, můžete snít, popustit uzdu fantazii a přenést se na mořské dno a nebo někam dál…

"Člověk má pro každou věc v mozku zafixovanou určitou vizuální podobu, díky tomu je schopen ve zlomku vteřiny určit, na co kouká. Většina lidí vnímá ledního medvěda jako bílého a chlupatého. Já jsem narušil tuto podobu tím, že jsem zvíře připravil o srst i o barvu. Tím jsem divákovi vzal prvotní jistotu, že ví, na co přesně se dívá.“

"Uč se ze včerejška, žij pro dnešek, doufej v zítřek.
Důležité je se nepřestat ptát.“
Albert Einstein, 1879-1955

Když se díváte na vlnu, vypadá tajemně. Mezi vzduchem a vodou šeptá jednoduchou otázku:
Kde se nacházím?

Vlna je forma, jež nemá podstatu. Její vágní a nejistý obraz se stále zvedá mezi fantazií a informacemi. Vnímání je jako vlna. A má-li naše vnímání formu, je formou i naše bytí. Naše bytí je vlastně nepřetržitým reagováním.

„Koně na piazzettě Národního divadla patří do projektu čtyř koní, z nichž jeden je osedlán jezdcem. Toto uskupení jsem realizoval v několika variantách: v červeném laminátu, který v krajině vyniká díky nereálné barevnosti, v jiném případě jsem zase použil strukturu ze skořápek burských ořechů. Sochy ale nebylo možné vystavit v exteriéru, a tak nezbylo než je začít postupně přelévat do bronzu. První dva koně z této řady jsou nyní před budovou Nové scény jako součást projektu Sculpture Line 2016. Toto umístění se nakonec ukázalo být nejen vizuálně přitažlivé, ale také velmi symbolické. Není možné opomenout souvislost se sochařskou výzdobou střechy Národního divadla, koně se navíc nalézají na spojnici mezi Novou a Starou scénou, a s tím pak koresponduje i jejich charakter. Jsou pojati jako tradiční plastika, ale jejich vyznění v sobě zároveň nese nemalou dávku aktualizace toho námětu.“

První lidé byli plodem klíčení semen z ničeho; napůl člověk, napůl kukla. Měli v sobě uchovanou podstatu stvoření. Byli strážci zázraku oslavujícími stvoření: světlo, hmyz, ryby, zvířata a květiny. Muži jako semena netrpěli omezeností své existence, věděli totiž, že pramenili z tvůrčího „nikde“ a zase se k němu vrátí. Věděli, že se jejich duše vrátí do nekonečné podstaty. Když zemřeli, byli proto zabaleni do nepozemských textur proměněných v kámen. Skupina mužů- semen přestala rozjímat nad nanebevstoupením duší a chůzi živého semene-člověka.

Instalace se skládá ze sta ústrojí k sušení sena. Každé z nich má tři příčky a nese názvy jako Hoanzn, Heumandln, Triste, Dieme, Schober apod. Dílo se zabývá původem a vývojem zemědělské praxe, která již od doby železné utváří evropskou krajinu. Každé „Hoanzn“ je vyrobeno ručně a je tedy jedinečné. Tyto nástroje byly velice důležité a každé z nich bylo označeno jménem či monogramem. Objekty jsou připomínkou tradiční praxe sušení sena a do krajiny či do urbánního kontextu Prahy se nyní vrací jako Land Art. V pohledu na zemědělské nástroje člověka tak spojuje přítomnost a minulost.

„Že plavkyně a jiné vznášející se dámy je moje celoživotní téma, se asi ví. Nohy z vody jsou trochu něco jiného. Je to nad vodou viditelná část stojky a to je většinou nejradostnějším projevem dětí a děvčat ve vodě. No, já si to taky někdy střihnu. Z toho blbnutí mají radost i ti, co to vidí, no a jak zjistit tu radost i tam, kde se holky většinou nekoupou, nebo někdy koupou, ale právě je na to trochu zima? Socha nahradí kde co – nežijící básníky, svaté, ale i zločince. Tak proč by neměly mít pomník nohy z vody, když jsou symbolem toho nejdůležitějšího, proč jsme tady, radosti ze života?“

Skulptura „Rossete“ je součástí autorovy série „Metamorfloris“ na které v poslední době intenzivně pracuje. Inspirace přírodou a jejími základními zákonitostmi je patrná nejen z názvu, v případě Rossete se skutečně jedná doslova o “zkvítkovatění” materiálu. Statičnost plastiky je potlačená vnitřním napětím a zdánlivým pohybem v závislosti na pohybu.

Křesla pro město je její projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posad´te se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Skulptura „Strom“ je velkorysou kompozicí primárních přírodních tvarů vytvořená z kovových industriálních segmentů. S tímto materiálem autor Lukáš Rais pracuje již řadu let. Umístění průmyslově zpracované skulptury před Průmyslový palác Pražského výstaviště považuje autor za příznačné. Z hlediska časového horizontu je velmi pravděpodobné, že na tomto místě stával kdysi nějaký vzrostlý strom. Jedná se tedy o složení pocty základním přírodním silám, které nás obklopují.

„Tři skulptury vytvořené z tanků na pivo spolu vedou tichý rozhovor. Název je inspirován úryvkem z písně sourozenců Ulrychových, který zní asi takhle: ...musíš mluvit tiše, abys uslyšel…“

Conca – hydrokinetická skulptura. Pohybový efekt vytvářený vahou přitékající vody zbavuje kámen příslovečné tíže a propůjčuje soše zdánlivou lehkost. Nestálá, neustále narušovaná a obnovovaná rovnováha dvou protikladných elementů, kamene a vody, vytváří meditativně rytmický pohyb. Měkké přemáhá tvrdé, vyprázdnění naplňuje, protiklady harmonizují. „Conca“ je zhmotněním taoistických principů a je pouze na divákovi, co je schopen zhlédnout.

„Sochu „Corpus Angelicus“, neboli „Tělo Anděla“, jsem vytvořil jako součást výstavy se stejným názvem, kterou jsem měl v roce 1997 na Pražském hradě. Anděl je pro mne stálé téma, tato záhadná bytost se vlastně objevuje ve všech náboženstvích, je to jakýsi pozitivní, ekumenický symbol a mne velmi láká se jej pokoušet ztvárňovat a dávat mu různé podoby a stále si jej přetransformovávat. Anděla asi ještě nikdo neviděl, ale můžeme třeba věřit, že v nějaké formě existuje, a to stále jitří moji představivost. Proto „Tělo Anděla“, plastika odlitá z robustní ocelolitiny, v kontrastu proti představě zcela nepoznané a neuchopitelné éterické bytosti. Jakási schránka, nebo ulita Anděla, i tak se to dá chápat. To ale ponechávám na divákovi. Líbí se mi, že v Břežanech bude instalována v blízkosti kláštera a velmi doufám, že přinese občanům radost a možná i důvod k zamyšlení.

„Propojení sportu a umění je v současné době aktuální. V mé práci a v životě nejdříve coby reprezentanta ČR ve snowboardingu a nyní trenéra olympijské vítězky a zároveň nejprve studenta sochařiny a nyní sochaře je toto téma aktuální odjakživa. Umění a sport jsou jedny ze základních prvků tvořící osobnost člověka. Sport učí disciplíně a zdravému stylu života, umění ve vás utváří názory a pocity. Umění i sport jsou našimi politiky považovány za okrajové záležitosti, nevhodné většího povšimnutí. To vypovídá o tom, co je utvářelo a jací asi jsou. Je potřeba naše děti učit něčemu jinému, než byli učeni lidé, kteří nás mají utvářet. Cvičte a zajímejte se o umělecké počiny, berte s sebou své děti, prosím…“

Dílo patří mezi soubor soch, které se vztahují k Čapkovu oblíbenému tématu, kterým jsou vlasy a účes. Autor sleduje jednotlivé řazení vlasů přecházející v účes až k ornamentu. Fenomén ornamentu společně s fenoménem prostorovosti se stal zásadním principem pro vytváření těchto “vlasatých” plastik. Přestože inspirace vychází právě z ornamentu, v díle samotném se jej Čapek snaží naopak potlačit a zbavuje jej dekorativnosti. Zásadním momentem díla je eliminace obličeje a čistý zájem o účes a jeho estetiku. Socha může díky
stojícím copům připomínat živočicha, což může odlehčit vnímání sochy pouze jako účesu.

Plastika s vysvětlujícím názvem E. T. patří k nejnovějším dílům Riccarda Cordera, která nesledují prostor jen jako metaforická, nýbrž i fyzická „přítomnost“. Jádrem jsou neúplné kruhové prvky, jež se rodí ze čtyř prvků vertikálních, a to tak, jako by dílo držely na místě a zabraňovaly jeho výbuchu.
Zjevná nestabilita celku vytváří komplexní a neočekávané dráhy pohybu zraku. Oko pozorovatele je vedeno po zakřivených cestách s krátkými prvky a vztah mezi vyplněnými a prázdnými prostory evokuje formální komplexnost. Sochař zcela vědomě trvá na konceptu „sochy jako přítomnosti“, která vyvolává souběžné vjemy. Dílo a jeho okolí se tak spojují, aniž by jedno převažovalo nad druhým.

Prvotní inspirace pro instalaci vzešla formou i rozměrem z prehistorického žraloka megalodona. Autor sám objekt vnímá jako tvarový archetyp, který můžeme nalézt napříč živočišným i rostlinným spektrem. Umístění v bazénu vyvolává napětí, nejistotu (co se děje pod hladinou?) a dodává soše dynamiku. Prvoplánově jasný tvar bere na sebe mnoho podob, včetně té noční, a provokuje představivost procházejících diváků.

Objekt vnáší do Botanické zahrady industriální prvek, který díky kombinaci s přírodním materiálem ladně harmonizuje s okolím. Sedící postava z ocelových jeklů obsahuje fragmenty stromů, je tak s místem ještě autentičtěji propojena, a to i díky intenzivnímu vjemu vůně borovicových polen.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.

Nový pohled na městský mobiliář. Netradičně pojatá užitná plastika je inspirací pro architekty i zastupitele. Keramické křeslo nepůsobí fádním dojmem a není sériovým výrobkem. Díky oblým tvarům je hravé a originální a oprávněně přitahuje pozornost kolemjdoucích.