Dolní Břežany jsou v současnosti moderním, atraktivním místem pro život a za poslední roky prošly zásadní proměnou. Vedení obce se dlouhodobě zabývá kultivací veřejného prostoru a při realizaci nových projektů klade důraz na architektonická a urbanistická hlediska. Minulý rok byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce zámeckého areálu. Budova zámku byla kompletně zrenovována a nyní slouži veřejnosti jako zámecký hotel. Čerstvě získala ocenění v soutěži Interiér roku 2018. Komplexní renovací prošla také kaple a část zámeckého parku. V Dolních Břežanech se podařilo vybudovat reprezentativní a velkorysá veřejná prostranství, která jsou postupně kultivována uměním. V obci tak vzniká velmi zajímavá sbírka současného sochařského umění.
Socha Velké žluté chobotnice vznikla zbůhdarma, pro radost z nesmyslu, pravděpodobnosti navzdory. Z přesvědčení, že velké žluté chobotnice existují. Už proto, že by existovat měly.
Při své práci se zamýšlím nad bytím, nad člověkem a jeho úlohou v tomto světě. Člověk, rádoby společenská bytost, zvyklá nebýt sama ? Jsme přeci osamoceni v našem bytí, sami v sobě a sami se sebou , osamoceni jsme se svým pohledem na svět, jeden optimista, druhý pesimista, stejní či podobní vzhledem, rozdílní
názorem, ve fyzickém světě pospolu v tom vnitřním se však nepotkávající.....
Tento Projekt byl realizován s finančním přispěním Středočeského kraje.
Nový pohled na městský mobiliář. Netradičně pojatá užitná plastika je inspirací pro architekty i zastupitele. Keramické křeslo nepůsobí fádním dojmem a není sériovým výrobkem. Díky oblým tvarům je hravé a originální a oprávněně přitahuje pozornost kolemjdoucích.
Sochu „Corpus Angelicus“, neboli „Tělo Anděla“, jsem vytvořil jako součást výstavy se stejným názvem, kterou jsem měl v roce 1997 na Pražském hradě. Anděl je pro mne stálé téma, tato záhadná bytost se vlastně objevuje ve všech náboženstvích, je to jakýsi pozitivní, ekumenický symbol a mne velmi láká se jej pokoušet ztvárňovat a dávat mu různé podoby a stále si jej přetransformovávat. Anděla asi ještě nikdo neviděl, ale můžeme třeba věřit, že v nějaké formě existuje, a to stále jitří moji představivost. Proto „Tělo Anděla“, plastika odlitá z robustní ocelolitiny, v kontrastu proti představě zcela nepoznané a neuchopitelné éterické bytosti. Jakási schránka, nebo ulita Anděla, i tak se to dá chápat. To ale ponechávám na divákovi. Líbí se mi, že v Břežanech bude instalována v blízkosti kláštera a velmi doufám, že přinese občanům radost a možná i důvod k zamyšlení.
Při práci se autor zaměřil na prostor a velikost objektu v prostoru. Zvolené měřítko Hyeny umožňuje divákovi vnímat objekt jako celek a zároveň při bližším pohledu je nucen začít vnímat jednotlivé segmenty a části sochy. Její otevřenost pak nabízí nahlédnutí do vnitřního prostoru objektu. Socha se snaží co nejpřesněji zachytit divokost hyen za pomocí kovu. Jedná se o přesun organické formy živé hyeny do geometrické formy sochy, při zvětšení proporcí zvířete. Z jednotlivých 2D dílů se postupně skládají složité struktury, které vytvářejí jednotlivé části těla zvířete. Výsledná socha pracuje s rozložením světla a stínu na plochy kovu a svými nuancemi dotváří celkový prostorový objem.
Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl. Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru.
Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry … Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.
Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.
Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka
