Sculpture Line
Ústí nad Orlicí

Hlavní inspirací pro sochu byla stará textilní továrna. Logo Perly je kolovrátek, podobný tomu, do kterého se Šípková Růženka píchne prstem a upadne do hlubokého spánku. Totéž lze říct o textilním průmyslu v Ústí nad Orlicí, který v současnosti spí.

Socha tento příběh znázorňuje pomocí trnitých větví růží ve tvaru kultovní dětské prolézačky. Zarostlé současnými problémy a hrozbami, kterým čelíme. Ukazuje, že věci mohou být krásné i škodlivé, stejně jako je dnes textilní průmysl. Na straně jedné je to nutnost a nádherná věc, ale na straně druhé, pokud si vezmeme víc, než zvládneme, může nás to poranit.

Konstrukce je vyrobena z opětovně použitých výztuh ze stavenišť a silného konopného lana. Zapletením lana do výztuh odkazuje na staré tkalcovské postupy volně odkazující na původní textilní továrnu Perla. Socha je interaktivní, můžete na ni vylézt, zavěsit se do ní či se pod ní projít. Tvoření sochy se stává součástí kultury.

https://reuseproject.eu

Projekt je uskutečněn za finanční podpory Ministerstva kultury České republik.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru.

Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.

 Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.

 Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka