1.1. — 31.12.2020

Sculpture Line
Praha 2020

Deinstalováno

Socha Nosorožec vznikla z jednoduché ideje - využít ochranný obrněný pancíř jednoho druhu afrického nosorožce, skládající se z mohutných kožovitých a rohovinových plátů k vytvoření fantaskní figury nosorožčího rytíře - kolosu, jenž bude kombinovat lidské a zvířecí prvky. Zároveň socha symbolicky poukazuje na nutnost světové ochrany nádherného stvoření z africké divočiny, jež díky lidské hlouposti, pověrčivosti a hamižnosti postupně mizí ze zemského povrchu. Je obecně známo, že nosorožci jsou během posledního staletí systematicky vybíjeni pro svůj rohovinový roh, jenž je vyhledáván díky pověře - že prášek z něj léčí mužskou impotenci. Pozapomenuté téma rytíře ve zbroji je jedno z výrazných sochařských témat, které autor po dlouhé době navrací na scénu současného sochařství, samozřejmě ve výrazně transformované podobě, jež dokazuje, že žádné téma není nikdy odsouzeno k trvalému zapomnění. 

Plastika vznikla jako třetí varianta sochy Čtenáře, původně určené před budovu jedné veřejné knihovny. Paradoxně však již v době, kdy ze zakázky dávno sešlo a žádná knihovna o ni nejevila zájem.Mně ale tehdy postupně velice zaujala problematika sochy člověka, jenž je pohroužen do světa odvíjejícího se v knize.Chtěl jsem v soše Čtenáře zobrazit jak čtoucího, tak imaginativní svět knihy. Použil jsem k tomu křeslo. To křeslo je měkká a konejšivá hradba, jež nás chrání před pragmatickým světem kolem nás, a dovoluje nám unikat do světů představ a fantazie. Je to snové křeslo, a čtenář v něm je záměrně anonymní a symbolická figura, snadno zaměnitelný za kteréhokoliv čtenáře. Zároveň však křeslo dodává soše monumentalitu a posiluje význam a důležitost tohoto tak křehkého námětu. A v neposlední řadě je také třeba vzdát hold světu papírové knihy v době, kdy je ohrožován ( a my s ní ! ) agresívním světem informačních technologií a vykastrovaných e - knih.

KLECOHLAVY  V a VI   1995, 2010

První Klecohlavy  vznikly z nýtované pásoviny 1987, další ze železného drátu pro dvorek u Vladislavského sálu při výstavě na Pražském hradě v roce 1995. Poslední tři z tlusté kulatiny byly pro paní Medu Mládkovou na dvorek Musea Kampa.

Lidské hlavy jsou vězení obludných blblostí. Klec ale nezabrání, aby tam zavanulo i něco lepšího a díky mezerám mezi mřížemi to pak může zavanout  i do jiných klecohlav. Tak ať vane!

Od 24.11.2020 přesunuto ze Smetanova nábřeží k Památníku ticha Bubny v Holešovicích.

Martin Steinert je hostem rezidenčního programu Goethe-Institutu. V Praze bude tvořit a pobývat po dobu tří týdnů u příležitosti konání festivalu Sculpture Line. Během pobytu vznikne pražská podoba díla „Wooden Cloud“.

K tvorbě sochaře Martina Steinerta patří už několik let prostorové instalace z obyčejných dřevěných latí. Velký zájem lidí o většinou několikatýdenní procesy vznikání objektů ve veřejném prostoru přivedly Martina Steinerta na myšlenku zapojit lidi přímo do své práce.

V červnu 2015 postavil Martin Steinert monumentální skulpturu z téměř 2000 metrů dřevěných latí v apsidě kostela sv. Jana (Johanneskirche) v Saarbrückenu. Návštěvníci kostela byli během čtyřtýdenního vznikání instalace zváni k tomu, aby sochařově práci nejen přihlíželi, ale aby se na ní dokonce i sami podíleli. Přibližně 1200 lidí napsalo svá osobní přání na připravené dřevěné tyčky, které Martin Steinert následně zakomponoval do své instalace. Přání, která na nich byla formulovaná jako individuální manifesty snů, nadějí a očekávání, se rozvětvovala tisíci synapsí. Tímto způsobem vznikl a byl vypraven na cestu umělecký projekt s názvem Wooden Cloud – Die Architektur der Wünsche (Dřevěný oblak –  architektura přání).

Ze Saarbrückenu pluje dřevěný oblak vybranými městy světa a na význačných veřejných místech vzniká vždy v nové podobě. Dočasné instalace z popsaných dřevěných latí se stávají momentkami společenské atmosféry. Dřevěný oblak se na své cestě doposud zastavil v roce 2016 v Petrohradě, v roce 2017 v Berlíně, v roce 2018 v Paříži a v roce 2019 vznikl pátý „Wooden Cloud“ v Alistiqlal Parku v Rámaláhu. Dva další dřevěné oblaky vzniknou v roce 2020 v Praze a Tiraně.

Zastávám názor, že by umělec a především sochař, neměl popisovat a vysvětlovat svoje dílo, nebot’ tím ubírá divákovi svobodu a prostor,aby si to dílo vyložil a vnímal po svém.

Mám- li však popsat,co bylo motivem k vytvoření této plastiky, je to jednoduché: Jde s nadsázkou o věčný rozpor našeho křesťanského morálního, mírumilovného kodexu a přitom neustálé potřeby vyvíjet čím dál tím dokonalejší zbraně hromadného ničení. S.M.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

Všichni tušíme, že v nekonečném vesmíru stále probíhá pohyb, působí různé síly měřítka a vztahy, na jejichž úplné pochopení a poznání prozatím lidstvo nestačí. Často jsem o tom přemýšlel a zkoušel jsem tento pocit transformovat do tvaru  - artefaktu, kterým bych si na tyto otázky sám sobě nějakou pozitivní formou odpověděl. Tak vznikla idea vytvořit symbol neustálého zániku a zrodu vesmíru - Kosmické dítě.

Deinstalováno

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru.

Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.

 Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.

 Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Fluorescenční, jemné, lehké: pět lodí navržených vizuálním umělcem Johannesem Pfeifferem našlo místo na břehu řeky Vltavy v úseku, který se vine středem Prahy.

Stará dokovací stěna, na kterou jsou zavěšeny, se tak stává přístřeškem pro tyto malé čluny, které se zdají, že čekají na každého, kdo je potřebuje. Samotný název díla, Záchranné čluny, naznačuje, že se jedná o záchranné plavidlo, loďku pro ty, kteří potřebují pomoc. Ale když se k ním přiblížíme, čeká nás hořký objev – lodě prosakují.

Materiál, ze kterého jsou vyrobeny, není nic jiného než síť z kovu, která není vodotěsná. Lodě, které při bližším pohledu vypadají spíš jako křehké listy, než pevná plavidla, nemohou nikoho přepravit, nikoho zachránit, když do nich vnikne voda.

Dílo je symbolem obtížného období, které zastihlo celé lidstvo nepřipravené, v němž se jakýkoli záchranný člun nejeví jako dostatečně pevný pro záchranu všech

Přestože instalace vyzařuje nejistotu a melancholii, umělec vyjadřuje víru, že stále existuje naděje. A pak malé čluny potřetí změní rozměry a stanou se rozsvícenými pochodněmi. Díky své fluorescenční barvě, která je v noci zviditelňuje i z dálky, se mění v majáky naděje, které utěšují a označují existenci nové životní cesty. 

Giulia Cordò

Sochařské dílo Záchranné čluny je instalováno s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti.

Kompozici tvoří jednotlivé, vzájemně se oddělující časti člověka – lidského těla. Díky veškeré dřině a vyčerpání, co prožívá nebo prožil, se fyzicky i mentálně rozpadá. Je jedno, jestli jediným vyčerpávajícím momentem, nebo celoživotní snahou něčeho dosáhnout.

Deinstalováno

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy. 

Mé neustálé uvažování o sobě samém, o člověku, o jedinci a jeho postavení v systému lidství, jeho zdánlivé důležitosti, která je ve skutečnosti bezvýznamná a nesmyslná mne přivedla k zobrazování člověka, jedince a jeho úlohy na světě. Jsme vlastně jenom prázdné, nehybné schránky stojící (sedící) na jednom místě přesvědčeni o své výjimečnosti. V šechny mé plastiky, včetně této, jsou často abstraktním vyobrazením lidské prázdnoty bezdůvodně přebývající v tomto světě.