1.1. — 31.12.2023

Sculpture Line
Praha 2023

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Není to loďka v pravém slova smyslu. Je a není. Každý, kdo ji uvidí ji tak ale označuje, takže asi je. Je to spíš takový elementární symbol člunu, i když využitím je to další kousek z mé dílny na téma autorská „Křesla pro město“. Já ten symbol chápu jako metaforu naší doby, jako plavidlo, na kterém se plavíme všichni společně. Podle osobního nastavení tu plavbu chápeme buď jako radost a vzájemnou přátelskou komunikaci nebo jako strach a boj. Já dýchám pro to první, a proto je tahle „lodička“ tak velká a barevná. Posaďte se na ni na chvíli s přáteli, nebo úplně cizími lidmi.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru.

Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry…  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou… A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.

 Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření… Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.

 Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Především mě napadlo, že by tato organická forma spirály mohla být protikladem k silné, mohutné a chladné architektuře tohoto místa. Můžete do ní vstoupit a cítit úplně jiný prostor, protože spirála vás vtáhne dovnitř, pryč od betonu, kamene a skla, do jiného světa. Myslím, že spirála na tomto místě může poskytnout kontrastní bod mezi architekturou na jedné straně a stromy v parku na straně druhé. Všechny mé sochy mají organické a měkké formy, a protože jsou vždy umístěny do městského prostoru, jsou protipólem architektury.

Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti.

Postavy z dějin umění se v práci Anji objevují od roku 2014. První pochází z Velasquezova obrazu (las meninas), ve středu Infantka Markéta Terezie, v roce 2017 následovala Dürerova Melencolia, Bronzinova Eleonora Toledská a Zurbaránův Svatý František. V roce 2023 dokončila sochu "Gilles" podle Watteauova obrazu z doby kolem roku 1718/19. Na obraze je zobrazen osaměle stojící muž v kostýmu Pierrota. Gilles stojí zakořeněný na místě se svěšenýma rukama a melancholickým, poněkud bezmocným pohledem, zatímco jeho spoluhráči se o něj nezajímají a jsou vitálnější, jako by patřili do jiné sféry.

Hlavní myšlenkou, bylo vyjádřit základní pocit, který vyvolaly neustálé zprávy o katastrofách kolem nás, a tato nálada se zdála všudypřítomná. Vyjadřuje osamělost a smutek člověka před vším, co se ve světě děje. Bezmocný postoj, vydanost na milost a nemilost, vrženost do světa vyvolává nejhlubší otázky o smyslu života a naší lidské existence. Tajemství postavy spočívá v její domnělé přítomnosti a skutečné nepřítomnosti - není v ní nikdo, žádné tělo, žádné jméno, žádná individuální fyziognomie.

"Gilles" může být kdokoli z nás.

 Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti

Socha odkazuje ke stejnojmenné politice Mao Ce-tunga, která vyústila v obrovský hladomor. Je to alegorie pokusů některých lidí činit také ‚velké skoky‘, ale symbolizuje i rozežranost Západu – monstrum, které se raduje a neraduje, balancující na skokanském prkně. Ovšem když dojde až na okraj a chce skočit, dole žádný bazén není.

"Matter Fores", obsah děr je také hmota a vrtání z boku to ukazuje jinou formou hmoty, možná je to součást nějakého rituálního objektu nebo se užívají k jinému neznámmému účelu.

Rozměry: 135x60x60 xm, váha 800 Kg.

Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Zavřeni v kovidové kouli, bublině, vězení a izolaci v době, kdy bylo nutné držet sociální distanc a komunikace probíhala jen v online prostoru. Socha je mementem pandemie, přesto však připomíná i současný život, kdy usazeni před monitory reflektujeme ostatní svět jen paralelním viděním skrze průzory a okolí se zrcadlí v odrazech skel....

Dílo se skládá ze tří jednoduchých těles, která jsou na sebe napojena tak, že vzniká dynamický pohyb vzhůru z horizontály do vertikály. K vytvoření dojmu pohybu stačí kvádr, krychle a výseč kruhu. Mírně odsazené uspořádání a naznačená rotace ve vertikále tvoří základ dynamiky.

Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti.

Socha pochází z cyklu Proměny autoportrétu. Jde o profilovou linku mé tváře, kterou se nebojím deformovat, následně zarotovat a vytvořit tak nový pohled na mojí podobu. Název sochy je Dvaja proto, že každý člověk na světě se snaží najít sebe samého a nejčastěji se takto nachází a dokáže se sebou komunikovat, když vidí svoji podobu v zrcadle. Proto vytvářím zrcadlové obrazy sebe samého, abych skrze umění našel sebe a umožnil i ostatnímse touto cestou vydat, zamyslet se a najít se v tomto rychle plynoucím čase.

Socha pochází z cyklu FAT. Celý cyklus je věnován autorovu boji proti nenápadnému a tichému zabijákovi - cukru, který jemu a milionům lidí na celém světě velmi ubližuje. Velikost jazyka znázorňuje obrovskou chuť na sladké podpořenou výrazně růžovou a neodolatelnou barvou koláčů. Tímto způsobem se autor sám pokouší skoncovat se závislostí a poukazuje na společenský problém a potřebu boje s touto smrtelnou nástrahou.

Práce z cyklu Kresby v prostoru. Oharky ve tmě jsou inspirovány hrou dětí – máváním hořícím oharkem vytaženým z ohně. Pokus zaznamenat a převést do materiálu pohyb žhavého uhlíku ve tmě.

Jak říká sám autor svou práci by mohl definovat jako geometrický abstrakcionismus, pokud by ji měl pojmenovat. Jeho tvary jsou vždy hranaté a definované. Jeho sochařská práce velmi úzce souvisí s jeho malířskou tvorbou a několikrát nu bylo řečeno, že jeho sochy jsou v zásadě trojrozměrné obrazy, s čím souhlasí. Jeho díla nemají žádné názvy, což považuje za nutnost abstrakcionismu. V zásadě vždy hledá rovnováhu mezi nevyváženými tvary.

Výstavní cyklus Sculpture Line Prague na téma WE GROW TOGETHER/Rosteme společně.

Johannes Pfeiffer je umělec zabývající se instalacemi. To znamená, že pracuje především na site-specific projektech. A to jak v interiéru, tak v exteriéru.

Jeho vášní je dialog s prostorem, s příslušnou architekturou, s příslušnou historií. Zabývá se architekturou a duchem kostelů, stejně jako starobylými budovami nebo opuštěnými továrními halami. Snaží se vystopovat "genius loci" místa. K tomu potřebuje přístup k nevědomému poznání, potřebuje jazyk a vlastní schopnost používat tento jazyk k vyjádření toho, co zažil.

Tímto způsobem se Johannesu Pfeifferovi daří svými instalacemi vytvářet dialog, v němž se zviditelňuje duchovní i materiální, což bychom bez uměleckého díla těžko viděli. Oslovuje naše nitro, a tak je do dialogu zapojen i divák.

Rotunda mě inspirovala k vytvoření tohoto titulu. Krásný název pro uměleckou instalaci na nejstarší pražské budově. Představuji si paprsek světla, který dopadá na zem a osvětluje místo, kde má být Rotunda postavena. Je to jako znovu prožít výběr místa. Bílé nitky jsou jako paprsky světla dopadající na zem. Pro mě je to jako spojení hmotného s nehmotným. Nebo cesta od hmotného k nehmotnému. Bílé paprsky tak mají ochotnému divákovi pomoci pozvednout myšlenky do výšin, do nadpřirozena, do nehmotna.

Cílem je sledovat bod zmizení pomocí bílých linií a dosáhnout okamžiku reflexe, který nám umožní přístup od hmotného k duševnímu, k duchovnímu.

Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti.

Na zpracování tématu Poslední večeře jsem pomýšlel dva a půl roku. Lákal mě pokus o to, vyjádřit v plastice tu chvíli, ve které se snoubí dvě, tak protikladné věci – vědomí toho, co se má stát a zdánlivý poklid obřadu jídla. Ale veškeré nápady byly příliš popisné. Až do doby, než jsem udělal dvojsochu s názvem „Židle pro Josepha Beuyse“ ( foto na www.kaspar-sculptures.cz). Jsou to dvě naprosto stejné židle s kříži místo opěradel, stojící proti sobě a umožňující Beyusovi přijít, posadit se a popovídat si sám se sebou. Z této dvojsochy jsem potom vycházel při kresbách „Poslední večeře“, kterou tvoří 13 stejných židlí, jež jsou pouze rozměrově odlišné od Beuysových.

Třináct židlí s kříži místo opěradel byl začátek. Ale teprve odstranění stolu dodalo této 13ti dílné instalaci smysl a posunulo mě ve vyjádření myšlenky tam, kde jsem chtěl být. Chci tím říct, že v tomto případě se příliš nejednalo o jídlo, ale především o dialog mezi účastníky večeře.

V instalaci stojí 6 párů židlí proti sobě a poslední – třináctá, v čele. Všechny jsou stejné, přičemž není jasné, jestli ta v čele je Ježíš, Jidáš nebo kdokoliv jiný, koho si může divák sám představit.

Sousoší Unnatural Habitat II navazuje na téma/výstavu z roku 2021. Jak již název napovídá autorka se zabývá tématem vyjmutí něčeho přirozeného z bezprostředních podmínek a umístí ho tam, kam tento organismus nepatří. Sousoší je ironickou reakcí na civilizaci, která expanduje i do míst, kam by zasahovat neměla. 

Jakl říká sám autor svou práci by mohl definovat jako geometrický abstrakcionismus, pokud by ji měl pojmenovat. Jeho tvary jsou vždy hranaté a definované. Jeho sochařská práce velmi úzce souvisí s jeho malířskou tvorbou a několikrát nu bylo řečeno, že jeho sochy jsou v zásadě trojrozměrné obrazy, s čím souhlasí. Jeho díla nemají žádné názvy, což považuje za nutnost abstrakcionismu. V zásadě vždy hledá rovnováhu mezi nevyváženými tvary.

Monumentální zlatá moucha zpodobňuje polemiku nad tím, po čem všichni touží.
Inspirací k plastice byla báseň Adolfa Heyduka i fascinace samotným hmyzem. Moucha, tak malá, neužitečná a otravná, přesto však krásná, je-li možné prohlédnout si ji detailně pod mikroskopem. Fascinující biologický stroj, který nejsme schopni vnímat pouhým okem. A právě proto byla zvětšena do nadlidského měřítka, aby bylo možné obdivovat její jednotlivé detaily, a aby se při konfrontaci rozproudila polemika nad vlastní velikostí a možná i nad štěstím, tak křehkém, zdánlivě složitém a přesto někdy tak snadném, když je člověk schopen vnímat maličkosti.

Socha Jahmal je reálným propojením neworského a českého světa k tématu transgerneru z roku 2018 a zároveň odlišností. Je matafórou komplikovaného nacházení vlastní identity, přijmutí sama sebe, přerodu a zároveň vnitřního boje, kdy se člověk nevejde do vlastního těla. Sešívání koženkou symbolizuje chirurgický proces.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

V ocelových objektech se snoubí abstrakce i realismus, přirozeně totiž reagují na prostor kolem sebe díky vlastnostem ušlechtilé oceli ze které jsou vytvořeny. V závislosti na jejich vnitřním tvaru se v nich několikanásobně zrcadlí okolní svět svým neustálým pohybem, změnami a rytmem. Dílo s názvem Trichodon je doposud autorovou největší realizací ve veřejném prostoru.

Tato socha vznikla v době sanitární krize, jako psychická možnost se oddálit od každodenních problémů spojených s restrikcemi. Průhled hlavou do oblohy nabádá ke snění.

Plastika vznikla jako třetí varianta sochy Čtenáře, původně určené před budovu jedné veřejné knihovny. Paradoxně však již v době, kdy ze zakázky dávno sešlo a žádná knihovna o ni nejevila zájem.Mně ale tehdy postupně velice zaujala problematika sochy člověka, jenž je pohroužen do světa odvíjejícího se v knize.Chtěl jsem v soše Čtenáře zobrazit jak čtoucího, tak imaginativní svět knihy. Použil jsem k tomu křeslo. To křeslo je měkká a konejšivá hradba, jež nás chrání před pragmatickým světem kolem nás, a dovoluje nám unikat do světů představ a fantazie. Je to snové křeslo, a čtenář v něm je záměrně anonymní a symbolická figura, snadno zaměnitelný za kteréhokoliv čtenáře. Zároveň však křeslo dodává soše monumentalitu a posiluje význam a důležitost tohoto tak křehkého námětu. A v neposlední řadě je také třeba vzdát hold světu papírové knihy v době, kdy je ohrožován ( a my s ní ! ) agresívním světem informačních technologií a vykastrovaných e - knih.

Jezdec je čtvrtou sochou stejnojmenného sousoší čtyř koní. Socha vznikala v letech 2010 až 2013. Jeden odlitek s hladkým povrchem v červené polyesterové pryskyřici je zapůjčený v Museu Kampa, další červený laminátový odlitek spolu s celým sousoším je v soukromé sbírce a je součástí areálu golfového hřiště Kaskáda v Jinačovicích u Brna. Bronzový odlitek s hladkým povrchem je součástí areálu Kamenný dvůr. Jezdce i celé sousoší jsem odlil také do struktury tvořené skořápkami burských ořechů a také do struktury ze skořápek vlašských ořechů. Jezdce ze skořápek burských ořechů jsem odlil do bronzu.

Dvojice šťastných prasátek, provedená v bílé stylizované formě, je dílem slovenského autora Martina Sedláka. Zdánlivě banální motiv, který může leckoho překvapit, je součástí umělcovy strategie rozrušovat navyklé způsoby vnímání a experimentovat s různými materiály, motivy a formami.

Michal Trpák patří k výtvarníkům, pro něž je umění výzvou ke komunikaci i pobídkou k rozvíjení fantazie. Jeho desetinohý pruhovaný Mazlík se pase na pažitu jako přerostlý plyšák. Je sice z betonu a mramoru, ale i tak láká k pohlazení, ostatně autor k tomu přímo vybízí.

Jeden z nejrenomovanějších českých architektů Martin Rajniš rád překračuje hranice. Vytváří objekty, které se stávají svébytnými uměleckými díly s estetickou, sociální i užitkovou funkcí. Hostivařský Včelín svým historizujícím osmibokým tvarem i korouhvičkou odkazuje ke středověkým věžím. Samozřejmě je ale především domovem včelstva, které produkuje jedinečný golfový med.

Dominantní plastika Davida Černého In Utero patří k jeho nejvýznamnějším dílům. Z nerezové oceli vytvořenou šestimetrovou sochu klečící těhotné ženy, která se drží za hlavu, může každý vnímat po svém, nabízíme však jednu z možných interpretací: In Utero vzniká náš život, je tedy ženino gesto povzdechem, či výrazem zoufalství nad tím, že se málo rozmnožujeme?

Pád z roku 1967 je emblematickým dílem Stanislava Kolíbala, doyena českého výtvarného umění a v současnosti patrně mezinárodně nejznámějšího českého umělce. Dílo vznikalo v kulminaci svobodného vzepětí české společnosti a umění v průběhu stále více se uvolňujících „šedesátek“, ale jeho vyznění jako by už předznamenávalo to, co se za pouhý rok stane skutečností: pád ze svobody do více než dvacetileté normalizační poroby.

Už je to nějaký ten pátek, co se architektura zhlédla v uměleckých postupech, a naopak. Zejména se to týká proměny a hry fasád. Nedávno zesnulý sochař Jiří Beránek je toho zářným příkladem, vždyť sochařský obklad hlavní budovy hostivařského golfového areálu proslavil celosvětově nejen tuto architekturu a jejího architekta, ale také sochaře, který tento obal tak svébytně vymyslel.

Pro tvorbu Lukáše Raise je typické využití průmyslově vyrobených komponentů, zejména kovových rubek. Shluk trubek umístěný na hostivařském hřišti dokazuje správnost a účelnost této cesty. Můžeme jej číst stejně dobře jako estetický počin nebo jako jistou metaforu existence člověka v současné společnosti.

Pamětníci si při pohledu na Chramostovo dílo Shark in the Gulf jistě vzpomenou na slavný Spielbergův film Čelisti, který svého času báječně děsil publikum. Žraločí ploutev brázdící zelený pažit je ovšem z betonu, je tedy stabilní a není životu nebezpečná.

Po golfovém hřišti byly rozesety kamenné šperky ‒ plastiky Pavla Opočenského, pro kterého kámen představuje výzvu, aby ho zprůhlednil a vylehčil, a vůbec s ním pracoval tak překvapivě, jak to jen toto tvrdé a věcné médium umožňuje.

Michal Trpák asi už ví, že nás, lidi, nahradí humanoidi. Nevíme sice, zda budou vypadat tak, jak si je sochař představuje, tedy jako způsobně pochodující úředníky, ale rozhodně, až si v budoucnu přijdou
zahrát golf, by je sochařova představa mohla pobavit. Ale pozor! Možná nás autor svým dílem upozorňuje, jestli už jsme se humanoidy nestali!

Hlavním záměrem tohoto díla bylo propojení odpaliště s fairwayí na jedné z nových jamek. Jelikož se na této části hřiště nachází dvě jamky proti sobě, bylo potřeba vytvořit krytý průchod kolem jezera, který zajistí hráčům bezpečnost. Celkem 50 dřevěných rámů za sebou s pravidelnými rozestupy tvoří při průchodu tunelem iluzi nepropustných stěn. Při pohledu ze strany ovšem tunel téměř zcela mizí a z jeho stěn zbývají pouze tenké příčky.

Figura kráčejícího muže s rukou vysunutou vpřed je možná, jak název napovídá, místodržitel, ale také třeba bojovník, který spadl do Hostivaře z jiné planety. Složený je jako ze stavebnice a připomene sci-fi filmy. Je zhotovenýz kovových rámů, čímž sochař trochu mate své příznivce, protože jinak má rád přírodní dřevěné materiály.

Možná to nevíte, ale Jakub Flejšar je snowboardista a snowboardový trenér, a ti, jak je známo, se rádi pohybují a běhají a potom také odpočívají. A protože je Jakub také sochař, chce, aby jeho plastiky tuto zkušenost zviditelnily. Stylizovaně a vtipně.

Trpaslíky vytvořil v roce 1985 pro Galerii H. Bratrů Hůlových na jejich statku v Kostelci nad Černými lesy. Neoficiální akce měla úspěch a Kurt se ji rozhodl v době začínající perestrojky zopakovat i v hlavním městě na oficiální bázi. Ne že by toužil po umělecké satisfakci, natož po slávě či penězích.
Prostě ho rozčilovalo, že když se veřejně může prezentovat umělecký balast považovaný kulturtrégry za umění, proč by se alespoň občas nemohlo vystavit něco hodnotného...

Sochy tzv. trubkounů, v nichž autor řeší svůj celoživotní zájem o lidskou figuru. Naprostého zredukování figury do lapidárního tvaru dosáhl velmi působivého a pro něj typicky humorného až groteskního výsledku.

Socha Trubkouna byla vyrobena podle autorových přesných pokynů soukromou firmou na výrobu kontejnerů Eurointermetall s. r. o. Lucie a Dalibora Kamenských v Rýmařově, kteří plastiku laskavě zapůjčili. (Vyrobili například i plastiky květin Stanislava Diviše, které byly k vidění na jeho loňské výstavě v Kutné Hoře.)

Velké hlavičky či jiné hlavy á la žárovka je Kurtova dlouhodobé téma. Lidská hlava je záhadný objekt, dokáže zářit nápady, dobrotou a dokáže být zabetonovaná blbostí a agresivitou. A tak pohledem na ně můžeme meditovat, co jsme zač. Hlavy jakožto neportréty všeho druhu páchá už nejméně od poloviny 70. let. Čtyři dvoumetrové byly v roce 2011 na náměstí Jana Palacha, v roce 2013 u Národní technické knihovny a na Landscape Festivalu v Praze. V roce 2016 v Českých Budějovicích opilci některé Hlavičky rozbili. Teď je jedna tady. Je to ale jen v našich hlavičkách.

Akce se koná pod záštitou starostky Prahy 2 Ing. Alexandry Udženija.