Doprovodná výstava

Na lodi je možné dělat ledaccos, to bezesporu. Večerní výstava na plující lodi je ovšem i tak raritou. Dispozice plavidla s okny až k podlaze vybízí jednoznačně k sochařské prezentaci. Volba padla na tři chlapíky, na dva z legendárních Tvrdohlavých, totiž na sochaře Michala Gabriela a na Jiřího Davida, který se překvapivě prezentuje novinkoun v portfóliu všemožných médií, která používá, a to skleněnými vázami, a na, věkově od obou předchozích již poněkud vzdáleného mladíka Jana Dostála. Jde v prvé řadě o umění, ale zajímavé i jsou i technologie, pomocí kterých všechna vystavená díla vznikla. Ale vizuální zážitek, ten je nad všechny technologie. Ostatně, jako všechny hezký zážitky, že.

Martin Dostál, kurátor

Jiří David

Jsem jak zmuchlaný zmrzlý hadr na podlahu

Starý v brzkých ránech do tmy

Jsem tak nejmenovaný uprchlý kvádr bez obsahu

Beztvarý v mrzkých rámech mhy

Jsem hák ušmudlaný nevrlý katr pro výstrahu

Na cáry v strmých lánech mdlý

Jsem pohřešovaný natrhlý flastr na potahu

V pisoáry slizkých vlnolamech smyt

Jsem však vtěsnaný otrlý machr sebevrahů

Rozvrzalý v mrtvých vulkánech fámy

Jsem pták bez nirvány zesnulý kapr ve výtahu

Pozůstalý v prvých plánech jámy

Jsem znak upatlaný scvrklý rastr po zátahu.

Mix obrazového světa Jiřího Davida. Jednotlivé série se vrství za sebou v čase. Fragmentární narace kroužkuje významy a citlivost, přecitlivělost, banální vyčerpání z emocí světa. Postsmutek orgasmů. Výstřiky. Výkřiky. Je možno si klást nekonečno otázek. Davidovské spirály, vějíř interpretací, autorovy záměry, introvertní vyčerpání, pochopení, itinerář, exposé. Díla musí vznikat z nutnosti. Mnohoznačnost. Smrt. Bezútěšnost. Nepotřebnost. Umění je jen černou dírou. Nebo černým čtvercem? Prolínavé meze konceptu. Fotografie. Performance. Obrazy. Asambláže. SKLO. Ano i sklo, skleněné vázy. Doprdele. Odduševnění. Pachy se prolínají, ale nemizí. Prachy. Prach. Pach. Pch. Jiří David (narozený 28. srpna 1956 v severočeském Rumburku v čekárně na kožené lavici) má ve své práci zřetelný sklon k fragmentarizaci obrazové plochy, k využití znaků, k exploataci smečky mediálních, existenciálních, intimních, děsivých, dějinných, uměleckých, banálních i sprostých obrazů světa. Zároveň vše propojuje a spojuje, významy se násobí, významy mizí, významy těkají.Ve svém pojetí umění vyšel z postmoderního obrazového diskursu, který ve své fragmentarizaci obrážel rozličné roviny přítomnosti. V průběhu let se Davidova práce formálně rozrůznila v řadu technik a přístupů, vedle obrazů a kreseb využíval a využívá také fotografii, vytváří objekty a instalace. A v poslední době i skleněné vázy.Výsledkem je však téměř vždy, v jakémkoliv médiu, přesvědčivá davidovská estetika, která se snaží bortit či vyprazdňovat zavedená „krásná“ pravidla, ale stejně tak je, v paradoxní dichotomii, i esteticky posilovat. K vázám se dostal Jirka, i přes svoji výrazně emotivní a estetickou nechuť ke sklu jako umělecké disciplíně, na základě ojedinělé výzvy, kdy mohl docela nedávno, automně, svobodně a jednolitě dotvořit vnějšek i vnitřek pozoruhodného architektonického „hotelu“ Nezvalova Archa v Olomouci. Součástí výzvy byla i žádost o vytvoření skleněných hutních váz, což pro umělce, který se sklem nikdy nepracoval, bylo zadání víc než podivné. Jirka se však opřel do skleněné tradice s vehemencí své rozrušující estetiky, rozrušil tradici krásného skla, vybastlil na svět zcela jinou skleněnou „krásu“, dotvářenou tu a tam třeba i železnou pilou a stvořil svého druhu davidovské „plastiky“, se kterými se on i my dodnes sžíváme.

Jan Dostál

Jan Dostál (narozen 6. srpna 1992 v Olomouci) je čerstvý výlupek na umělecké mapě České kotliny, vždyť teprve v loňském roce ukončil studium figurálního sochařství v ateliéru Michala Gabriela na brněnské Fakultě výtvarných umění. Nicméně už umělecky obývá rozlehlý postvojenský areál na okraji svého rodného města, kde se pouští do stále krkolomnějších a velkorysejších sochařských realizací. Zdvižné vozíky, ten poslední je zvící malého tančíku, samosestrojitelný jeřáb před vchodem do haly, ozdobený sochařovým dílkem. A spousta všeho možného, co zaručeně neumím pojmenovat. Honza je, jak vidno, milovník železa, se kterým zachází jak s papírovou milenkou. Stříhá ho, sváří, kupí, shazuje z výšky dolů, kroutí s ním za studena. Vytváří svařované skulptivní konstrukce, pokroucené stély, geometrizující či naopak amorfní kompozice. Má už své výrazně vyhraněné tvarosloví, svůj rukopis. Kousky ostřeúhlých plochých železných trojůhelníků, vyhrocené pláty či stejně vyhraněné kubusky svařuje na sebe a k sobě. Deformuje krásné vyleštěné nerezové stély, když před tím dociloval uměleckou deformaci spouštěním (i vícenásobným) železných kvádrů z výšky, současnou metodou kroucením dosti velkou silou za studena ovšem má, podle svých slov, vše daleko více pod kontrolou. Překračuje hranice toho, co může být, technologicky i vizuálně, současná plastika. Nechce opakovat. Ještě v prvních fázích svých železných extempore na škole sestavoval z plátů konstrukce zvířat, čímž zaujal, ale zdálo se, že má na víc. Řemeslná zručnost, spojená s fascinující organizační dovedností a intenzitou aktivity, mohla svádět až k pracem na pomezí užitné okrasnosti. Poslouchal tyto výtky, nic moc k tomu neříkal, ale už během studia se katapultoval směrem, kterým expanduje doposavad. Možná by šla Honzova metoda popsat jako kresebně exenzivní či expresivní gesto, znásobené surovým či již zušlechtěným materiálem, sycené někde v pozadí sci-fi seriálovou popkulturou a tetuážovou subkulturou. Tedy pokud už i tetuáž není popkulturní fenomén, a co se týká sledování sci-fi seriálů, nevím, zda má na to Honza vůbec čas a chuť. Nicméně své sochařské tvaroslaví nosí dost výrazně také na svém těle, když si jisté části i samotetoval. Dopřál by tuto vizuální kratochvíli rovněž svému černému kombíku, se kterým jezdí, u něj se však spokojil s nalepenými černými „tetuážními“ pásy na černém laku svého laurinklementovského superbu. V Bolce by asi čuměli. Nejnovější, právě vznikající, velkoformátová svařovaná plastika má být jedenáct metrů vysoká, abstraktní tvarosloví se v ní lehce antropomorfizuje, i když abstraktní tvar je stále dominantní. Nestyděli by se za něj ani ve Hvězdných válkách. Při sledování Honzových prací mi ovšem naskakují i jisté afinity k sochařství 50. a 60. let, zejména britskému a americkému, s jeho abstraktními výdobytky a používáním surových materiálů, tedy s poslední fází modernistického umění, souběžně se formující s brutalistní architekturou a expresivní abstrakcí. Současná malba je ovšem také hodně gestická, a jak vidno, i současné sochařství. Velkolepostí a charakteristickou vizuální lehkostí svých kompozic však překračue Honza zemskou podřízenost a dostává se do mezihvězdí beztíže.

Michal Gabriel

Jednou z dominantních plastik, kterou se představuje na lodi sochař Michal Gabriel (nar. 25. února 1960 v Praze), je ze souboru Žraloci. Tyto nepřehlédnutelné plastiky vznikaly mezi léty 2013 až 2016 a jsou dovršením Gabrielovy predátorské série. Ta vedle Žraloků zahrnuje také smečku Šelem a hejno Dravců , takže lze v souvislosti s nimi mluvit o trilogii tématizující zemi, vzduch a vodu. Samotní predátoři jsou dozajista příslušníci živočišné říše, před kterými má člověk, svého druhu největší „predátor“ na zemi, jistý repekt. Zároveň je obdivuje pro jejich estetické „kvality“, souladnost s prostředím, a jistou nemilosrdnost, kterou si hájí svoji existenci. Michala Gabriela však vedle těchto „živočišných“ vlastností přitahuje k jejich ztvrárnění také touha vyjádřit je v klasickém médiu zobrazující plastiky. Při vědomí velkého světového dědictví sochařství od pravěku a starobylých civilizací přes klasické umění minulých staletí až po současnost je Gabriel fascinován možností nacházet stále nové možnosti tradičního sochařského výrazu, přičemž zůstává, při zachování vysoké kvality své práce, zároveň sdílný i pro „neinformovanou“ veřejnost. Je zřejmé, že Gabriel chápe svoji pozici sochaře jako někoho, kdo má svojí tvorbou překvapovat. Dohledává tak například možnosti, jak ztvárňovat povrch plastik, což má své souvislosti s fraktálovým myšlením a s estetickými nároky na vnímání plastik. Abstrahováním povrchu soch pomocí různých skořápek dochází, možná paradoxně, k větší „realistické“ reflexi diváka. O zvířatech nemluvě. Jiným okruhem jeho úsilí je využití nejnovějších reprodukčních prostorových technik, jak to umožňují 3D tiskárny, s celým procesem formování dat a uměleckým využitím této revoluční technologie. A současně je také fascinován vytvářením soch klasickým odléváním skutečných předmětů či přírodnin do bronzu. Vedle jedlých i nejedlých hub tak došlo i na POČÍTAČ . Jiným překvapivým experimentem je pak konstrukce sochy pomocí rastrů. Sochař při tom narušuje transparentností rastrů přirozeně plný objem díla, socha tak získává vzdušnost, přitom ovšem zůstává sochařsky objemná. Zajímá ho také barva v sochařství, ostatně přítomná na sochách od dávného egyptského starověku. Sochy nám evokují příběhy. A tak nás plastiky Ve vaně, Archanděl Gabriel  či jiné figurální, zvířecí či biologické motivy, jak se objevují v Gabrielově tvobě od druhé poloviny 80. let až do současnosti, vtahují do báječně šálivé hry skrývání a odhalování jistých příběhů a narací, které stejně tak souvisejí s dějinami umění jako s každodenní sociální a osobní realitou. Schopnost sdružování platik je pak v určitém úhlu pohledu analogická k všeobecně socializujícím tendencím kulturní civilizace.