Sculpture Line Olomouc

Tato socha je autorovým připomenutím tisícileté tradice křesťanské kultury v Evropě a v naší zemi. Autor svou sochou připomíná, co je v dnešní době tolik potřebné – základní pravidla mezilidských vztahů a slušného chování člověka k člověku. To vše je obsaženo v desateru přikázání. Trůn zobrazuje místo, které má v sobě každý z nás. Jakýsi pomyslný piedestal, na který si můžeme dosadit své představy, touhy, přání, tajné myšlenky nebo třeba i něco, co bychom rádi řekli nahlas nebo vykřičeli do světa, jen nevíme jak. Proč kříž? Autor ve své sochařské tvorbě často používá tento znak. Jak sám říká, v jeho pojetí se nejedná pouze o náboženský symbol, ale chápe ho také jako jakýsi základní bod, který vznikl protnutím dvou čar, jako zobrazení výrazů Jing a Jang, Já – Ty, Ona – On, Ona – Ono atd. Tato socha vznikla v roce 2016, o dva roky později na ni autor umístil tři reliéfní nápisy, tři tázací věty. Tím dále posunul možnosti souvislostí a výkladů symboliky tohoto díla. Chápání těchto souvislostí ponechává sochař na vnímavosti a individualitě každého z nás.

Manty – vznosná majestátní podmořská stvoření, jejichž pohyb paradoxně připomíná let ptáků. Elegantní tanečnice pohybující se v hlubinách nezkrotných oceánů. Ladné křivky protínající jednu z opravdu posledních divočin světa. Světa, s kterým jsme tolik propojeni a přitom je nám tolik vzdálený a neznámý. A snad kvůli těmto všem protikladům, ascinován mohutností a křehkostí zároveň, jsem se rozhodl vystavit tohoto tvora ve zcela jiném prostředí, jiné perspektivě, ve zcela jiných souvislostech. Při procházce pod andělskými křídly, můžete snít, popustit uzdu fantazii a přenést se na mořské dno a nebo někam dál…

Fluorescenční, jemné, lehké: pět lodí navržených vizuálním umělcem Johannesem Pfeifferem našlo místo na břehu řeky Vltavy v úseku, který se vine středem Prahy. Stará dokovací stěna, na kterou jsou zavěšeny, se tak stává přístřeškem pro tyto malé čluny, které se zdají, že čekají na každého, kdo je potřebuje. Samotný název díla, Záchranné čluny, naznačuje, že se jedná o záchranné plavidlo, loďku pro ty, kteří potřebují pomoc. Ale když se k ním přiblížíme, čeká nás hořký objev – lodě prosakují. Materiál, ze kterého jsou vyrobeny, není nic jiného než síť z kovu, která není vodotěsná. Lodě, které při bližším pohledu vypadají spíš jako křehké listy, než pevná plavidla, nemohou nikoho přepravit, nikoho zachránit, když do nich vnikne voda. Dílo je symbolem obtížného období, které zastihlo celé lidstvo nepřipravené, v němž se jakýkoli záchranný člun nejeví jako dostatečně pevný pro záchranu všech Přestože instalace vyzařuje nejistotu a melancholii, umělec vyjadřuje víru, že stále existuje naděje. A pak malé čluny potřetí změní rozměry a stanou se rozsvícenými pochodněmi. Díky své fluorescenční barvě, která je v noci zviditelňuje i z dálky, se mění v majáky naděje, které utěšují a označují existenci nové životní cesty.  Giulia Cordò Autor Johannes Pfeiffer se narodil v roce 1954 v německém Ulmu. Vystudoval sochu na Akademii výtvarných umění v Římě a Carraře. V následujících letech získává odměny a stipendia a naplno se věnuje výstavám a projektům v různých městech, např. Pisa, Ulm, Turín a Montevideo. Jeho umění se vyvíjí hlavně mezi Itálií a Německem, dotýká se ovšem také dalších zemí v Evropy a světa. Práce Pfeiffera je v souladu s přírodními a umělými místy a materiály, které umělec nejčastěji používá, jsou cihly, syntetická vlákna a neonová světla pro jeho světelná graffiti.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry…  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou… A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření… Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry…  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou… A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření… Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.

Původ tohoto díla je v intuici. Socha odhaluje polarity způsobené člověkem a touhou, ilustruje dilema a vyrovnávací akt vědomé existence. Zvětšené a pozměněné ruční nářadí narušuje běžné vnímání a vytváří symboly pro přerod z industrialní do digitální éry. Avarice je kritickým přezkoumáním chamtivosti našeho komerčního bytí.