Sculpture Line Praha

Po dlouhých dvacet let se u italského jezera Lago di Como bez povšimnutí ukrýval výjimečný objekt. Dílo s názvem Acquae, které zhmotňuje představu světoznámého architekta Jana Kaplického o budoucnosti konzumace balené vody ve veřejných prostorech. Až do roku 2024 jej zhlédli pouze návštěvníci Triennale di Milano a 9. ročníku Biennale di Venezia v Benátkách. Poté se Acquae skryla před zraky veřejnosti. Chtěla tomu šťastná náhoda? Byl to nevyhnutelný osud. Po dvou dekádách odpočinku v zapomnění si ocelové kapky všiml během své návštěvy Milána proslulý britský architekt lord Norman Foster, kterého pojila s Janem Kaplickým nejen profese, ale i přátelství. Jeho objev začal psát novou, šťastnější kapitolu příběhu Acquae. Po jednáních s výrobcem instalace bylo rozhodnuto, že se objekt Jana Kaplického vrátí do České republiky. Velké poděkování patří Elišce Kaplický Fuchsové, zakladatelce Nadačního fondu Kaplicky Centre, která garantovala jeho bezpečný převoz do České republiky. Ten zajistila společnost Art Lines. Rekonstrukce díla se ujal sochař Lukáš Rais, který mu se svým týmem po 4 měsíce navracel původní lesk. Nyní před vámi opět stojí Acquae ve svém původním půvabu, coby odkaz českého vizionáře, který svojí tvorbou měnil pohled na podstatu moderní architektury. A i díky vám neupadne v zapomnění. Projekt je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy.

Není to loďka v pravém slova smyslu. Je a není. Každý, kdo ji uvidí ji tak ale označuje, takže asi je. Je to spíš takový elementární symbol člunu, i když využitím je to další kousek z mé dílny na téma autorská „Křesla pro město“. Já ten symbol chápu jako metaforu naší doby, jako plavidlo, na kterém se plavíme všichni společně. Podle osobního nastavení tu plavbu chápeme buď jako radost a vzájemnou přátelskou komunikaci nebo jako strach a boj. Já dýchám pro to první, a proto je tahle „lodička“ tak velká a barevná. Posaďte se na ni na chvíli s přáteli, nebo úplně cizími lidmi.

Originální městský mobiliář inspirovaný tvarem populární americké koblihy – donutu. Zaujme nevšedním sochařským designem, ale zároveň zůstává plně funkčním prvkem. Vyroben pomocí 3d tisku betonu a litého betonu s dekorováním mramorem a sklem.  Zhotoven v ateliéru Scoolpt který spojuje umění design a architekturu se zaměřením na velkoformátový 3d tisk betonu a keramiky.

Dvě plovoucí postavy se vznášejí ve vzdušném prostoru pod „sukní“ Tančícího domu – mezi nebem a řekou, v místě, kde se architektura potkává s větrem. Proudění vzduchu je jemně rozhýbává, takže se jejich těla se neustále proměňují, jako by skutečně plula prostorem. „The Swimmers“ jsou metaforou volnosti i osamění – jsou spolu, a přece každý sám, spojeni neviditelným proudem, který je nese. V jejich lehkosti, křehké rovnováze a pomíjivém pohybu se odráží lidská touha po svobodě i klidu, po splynutí s prostředím, které nás obklopuje. Instalace reaguje na jedinečné místo nad Vltavou, kde se tanec architektury, světla a větru stává součástí sochařského příběhu. Veronika Psotková v díle rozvíjí svůj dlouhodobý zájem o figuru v prostoru – o tělo, které se stává obrazem lidské přítomnosti i pomíjivosti.

Socha Gloria představuje výrazný příklad autorova zájmu o archetypální tvary, symboliku kruhu a prostorovou rovnováhu. Monumentální kruhový motiv, narušený diagonální linií, působí současně jako znak, brána i abstraktní figura. Dílo osciluje mezi minimalismem a monumentální spiritualitou, která je pro tvorbu Václava Fialy charakteristická. Kruh zde není uzavřenou formou, ale otevřeným prostorem — symbolem kontinuity, pohybu a vztahu mezi člověkem a okolním světem. Dynamicky vedené vertikální a diagonální prvky narušují jeho stabilitu a vnášejí do kompozice napětí, energii a vnitřní pohyb. Výrazná barevnost současně odhmotňuje těžkou konstrukci a umožňuje soše působit téměř kreslířsky v prostoru. Fiala v díle Gloria propojuje principy architektury, sochařství a kresby do jednoho monumentálního gesta. Přestože pracuje s průmyslovými materiály a geometrickou redukcí, výsledná forma nepůsobí chladně — naopak otevírá prostor pro meditativní i emocionální čtení. Dílo tak navazuje na autorovu dlouhodobou snahu vytvářet sochy, které nejen formují prostor, ale zároveň proměňují způsob jeho vnímání.  

Tvorba Václava Fialy dlouhodobě osciluje mezi monumentální jednoduchostí a citlivou prací s prostorem, materiálem a barvou. V cyklu Barevné etudy autor opouští tradiční sochařské pojetí hmoty a vytváří otevřené prostorové kompozice, v nichž se betonový podstavec a výrazně barevné ocelové prvky stávají nositeli energie, rytmu a pohybu. Etuda I. (žlutá) a Etuda II. (zelená) pracují s elementární geometrií kruhu a válce, avšak výsledný výraz působí organicky a téměř hudebně. Fiala zde rozvíjí svůj charakteristický zájem o vztah konstrukce a intuice, stability a dynamiky. Barva přestává být pouze doplňkem formy — stává se samostatným sochařským prvkem, který proměňuje vnímání objemu i okolního prostoru. Sochy působí jako fragmenty imaginárních architektur či zastavených pohybů, které vstupují do dialogu s divákem i prostředím. Přes svou monumentální fyzickou přítomnost si zachovávají lehkost, hravost a otevřenost interpretaci. Fialovy Barevné etudy tak navazují na tradici moderní abstraktní plastiky, zároveň však nesou výrazně osobní rukopis založený na preciznosti, monumentálním cítění a odvaze pracovat s čistou barvou.

Když v roce 1942 dostali židovští obyvatelé Chodova a Hájů obsílku k transportu, museli do jediného kufru sbalit vše: oblečení, cennosti i vzpomínky. Netušili, že do svých domovů se již nikdy nevrátí. Umělec Jan Gemrot pojal památník jako monumentální vertikálu těchto jejich zavazadel, kterými prorůstá rostlina – symbol nezdolnosti židovského národa. Kufry jsou němými svědky tragédie, která začala v místě, kde žijeme. Památník v parku u Chodovské tvrze vrací těmto lidem jejich místo v naší společné paměti.  Stojíte na místě, kde ticho promlouvá. Prosíme o uctění památky obětí. Další informace o historii vzniku pomníku naleznete na: www.sbalenonavecnost.cz

Nová stálá instalace projektu Sculpture Line, vytvořená Martinem Steinertem v srpnu v pražském Motole, je umístěna před hotelem Golf. Svým tvarem odkazuje na golfový míček – symbol místa, ale zároveň univerzální archetyp dokonalé sféry. Steinert se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá dekonstrukcí geometrických tvarů a jejich přenesením do lehkých, dřevěných struktur. Kouli rozřezává, odhaluje její vnitřní prostor a tím jí propůjčuje transparentnost, lehkost i vzdušnost. Protilehlé špičky otevřené skořápky vyvolávají dojem pohybu a rotace, jako by objekt existoval v neustálém procesu proměny. Instalace o průměru 4,5 metru je konstruována z 1 200 metrů dřevěných latí, pevně spojených 5 000 šrouby. Výsledkem je monumentální, a přitom subtilní struktura, která působí jak technicky přesně, tak organicky živě – v napětí mezi pevností a křehkostí, klidem a dynamikou.

Tak jako například břitva už v názvu obsahuje skrytou vraždu, tak žebřík v sobě ukrývá snímání Krista z kříže. A snímat se dá ledacos. Třeba socha z podstavce…

Práce na plastikách zabývajících se tímto tématem je svým způsobem nekonečná, čímž poměrně výstižně odhaluje i jednu z mentálních podstat díla. Rytmus a pohyb materiálu plastiky ožívá spolu z pohybem pozorovatele a ten samozřejmě nemusí být nutně fyzický. Není ovšem žádoucí odrazovat pozorovatele od přímého kontaktu s plastikou. Autor doporučuje zaplésti se do záhybů díla, ať fyzicky či vnitřně a vychutnat si to tajemství „Jistoty nikdy nekončící nejistoty.“

"Matter Fores", obsah děr je také hmota a vrtání z boku to ukazuje jinou formou hmoty, možná je to součást nějakého rituálního objektu nebo se užívají k jinému neznámmému účelu.  

Figura kráčejícího muže s rukou vysunutou vpřed je možná, jak název napovídá, místodržitel, ale také třeba bojovník, který spadl do Hostivaře z jiné planety. Složený je jako ze stavebnice a připomene sci-fi filmy. Je zhotovenýz kovových rámů, čímž sochař trochu mate své příznivce, protože jinak má rád přírodní dřevěné materiály.

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Možná to nevíte, ale Jakub Flejšar je snowboardista a snowboardový trenér, a ti, jak je známo, se rádi pohybují a běhají a potom také odpočívají. A protože je Jakub také sochař, chce, aby jeho plastiky tuto zkušenost zviditelnily. Stylizovaně a vtipně.

Hlavním záměrem tohoto díla bylo propojení odpaliště s fairwayí na jedné z nových jamek. Jelikož se na této části hřiště nachází dvě jamky proti sobě, bylo potřeba vytvořit krytý průchod kolem jezera, který zajistí hráčům bezpečnost. Celkem 50 dřevěných rámů za sebou s pravidelnými rozestupy tvoří při průchodu tunelem iluzi nepropustných stěn. Při pohledu ze strany ovšem tunel téměř zcela mizí a z jeho stěn zbývají pouze tenké příčky.

Michal Trpák asi už ví, že nás, lidi, nahradí humanoidi. Nevíme sice, zda budou vypadat tak, jak si je sochař představuje, tedy jako způsobně pochodující úředníky, ale rozhodně, až si v budoucnu přijdouzahrát golf, by je sochařova představa mohla pobavit. Ale pozor! Možná nás autor svým dílem upozorňuje, jestli už jsme se humanoidy nestali!

Po golfovém hřišti byly rozesety kamenné šperky ‒ plastiky Pavla Opočenského, pro kterého kámen představuje výzvu, aby ho zprůhlednil a vylehčil, a vůbec s ním pracoval tak překvapivě, jak to jen toto tvrdé a věcné médium umožňuje.

Pamětníci si při pohledu na Chramostovo dílo Shark in the Gulf jistě vzpomenou na slavný Spielbergův film Čelisti, který svého času báječně děsil publikum. Žraločí ploutev brázdící zelený pažit je ovšem z betonu, je tedy stabilní a není životu nebezpečná.

Pro tvorbu Lukáše Raise je typické využití průmyslově vyrobených komponentů, zejména kovových rubek. Shluk trubek umístěný na hostivařském hřišti dokazuje správnost a účelnost této cesty. Můžeme jej číst stejně dobře jako estetický počin nebo jako jistou metaforu existence člověka v současné společnosti.

Už je to nějaký ten pátek, co se architektura zhlédla v uměleckých postupech, a naopak. Zejména se to týká proměny a hry fasád. Nedávno zesnulý sochař Jiří Beránek je toho zářným příkladem, vždyť sochařský obklad hlavní budovy hostivařského golfového areálu proslavil celosvětově nejen tuto architekturu a jejího architekta, ale také sochaře, který tento obal tak svébytně vymyslel.

Dominantní plastika Davida Černého In Utero patří k jeho nejvýznamnějším dílům. Z nerezové oceli vytvořenou šestimetrovou sochu klečící těhotné ženy, která se drží za hlavu, může každý vnímat po svém, nabízíme však jednu z možných interpretací: In Utero vzniká náš život, je tedy ženino gesto povzdechem, či výrazem zoufalství nad tím, že se málo rozmnožujeme?

Jeden z nejrenomovanějších českých architektů Martin Rajniš rád překračuje hranice. Vytváří objekty, které se stávají svébytnými uměleckými díly s estetickou, sociální i užitkovou funkcí. Hostivařský Včelín svým historizujícím osmibokým tvarem i korouhvičkou odkazuje ke středověkým věžím. Samozřejmě je ale především domovem včelstva, které produkuje jedinečný golfový med.

Téma nekonečna či snad nezačátku, nebo nedej bože nestředu, je dlouhodobě provokujícím prvkem v autorově tvorbě. Snaha o zachycení této vysoce elementární a zároveň mystické matérie je úkol poněkud sisyfofského ražení, alespoň dle tvrzení autora samotného. Plastika vyrobená z vysoce ušlechtilé leštěné oceli, jako by tuto snahu ještě více znásobila. Svým povrchem schopným odrážet okolní svět v přímé závislosti na okolním světě, bez ohledu na okolní svět, nicméně s odrazem na sebe sama - je krásným příkladem, že velká sposta věcí kolem nás je něco naprosto odlišného, než by se na první pohled mohlo zdát.

Práce na plastikách zabývajících se tímto tématem je svým způsobem nekonečná, čímž poměrně výstižně odhaluje i jednu z mentálních podstat díla. Rytmus a pohyb materiálu plastiky ožívá spolu z pohybem pozorovatele a ten samozřejmě nemusí být nutně fyzický. Není ovšem žádoucí odrazovat pozorovatele od přímého kontaktu s plastikou. Autor doporučuje zaplésti se do záhybů díla, ať fyzicky či vnitřně a vychutnat si to tajemství „Jistoty nikdy nekončící nejistoty.“

Podle slovníku cizích slov znamená fragment neúplné umělecké dílo. Proč tedy vystavuji něco, co je neúplné a tedy pouze fragmentem? Protože definitivní podobu díla si může vytvořit divák sám podle své fantazie. A fantazie je nekonečná…

Pád z roku 1967 je emblematickým dílem Stanislava Kolíbala, doyena českého výtvarného umění a v současnosti patrně mezinárodně nejznámějšího českého umělce. Dílo vznikalo v kulminaci svobodného vzepětí české společnosti a umění v průběhu stále více se uvolňujících „šedesátek“, ale jeho vyznění jako by už předznamenávalo to, co se za pouhý rok stane skutečností: pád ze svobody do více než dvacetileté normalizační poroby.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.