Sculpture Line Praha

Po dlouhých dvacet let se u italského jezera Lago di Como bez povšimnutí ukrýval výjimečný objekt. Dílo s názvem Acquae, které zhmotňuje představu světoznámého architekta Jana Kaplického o budoucnosti konzumace balené vody ve veřejných prostorech. Až do roku 2024 jej zhlédli pouze návštěvníci Triennale di Milano a 9. ročníku Biennale di Venezia v Benátkách. Poté se Acquae skryla před zraky veřejnosti. Chtěla tomu šťastná náhoda? Byl to nevyhnutelný osud. Po dvou dekádách odpočinku v zapomnění si ocelové kapky všiml během své návštěvy Milána proslulý britský architekt lord Norman Foster, kterého pojila s Janem Kaplickým nejen profese, ale i přátelství. Jeho objev začal psát novou, šťastnější kapitolu příběhu Acquae. Po jednáních s výrobcem instalace bylo rozhodnuto, že se objekt Jana Kaplického vrátí do České republiky. Velké poděkování patří Elišce Kaplický Fuchsové, zakladatelce Nadačního fondu Kaplicky Centre, která garantovala jeho bezpečný převoz do České republiky. Ten zajistila společnost Art Lines. Rekonstrukce díla se ujal sochař Lukáš Rais, který mu se svým týmem po 4 měsíce navracel původní lesk. Nyní před vámi opět stojí Acquae ve svém původním půvabu, coby odkaz českého vizionáře, který svojí tvorbou měnil pohled na podstatu moderní architektury. A i díky vám neupadne v zapomnění. Projekt je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy.

Vnímáni prostoru | Mou prací, jakožto sochaře je práce s daným prostorem. Měním energii toho prostoru – ozvláštňuji ho, oživuji, proměňuji, někdy razantně, jindy jemně. Záleží na mém citu a pocitu.   Vynalézaní tvaru |  Má tvorba je vědomá i nevědomá hra s materiálem. Mnohokráte sebe sama překvapuji, co se přede mnou odehrává, takové malé zrození pod vlastníma rukama, bez bolesti, bez přemýšlení jakoby náhodou, zároveň má každý svůj kousek, jakýkoliv nejmenší dílek svoje přesné místo a nemohl by být jinde. Záleží tu jen na mém citu a pocitu.   Pocitovost, bezčasí |  Nechci nikomu předávat žádnou myšlenku, žádný příběh, žádnou aktuální problematiku. Nechci, aby má práce ve vás vyvolávala nějakou emoci. Myšlení je škatulkování, porovnávání, třídění, řešení, souzení vycházející ze zkušenosti, tedy z minulosti. Emoce jsou zahlcující, ochromující, chybí jim jemnost a také vychází z minulých, ať už vědomých či nevědomých zkušeností.    Úkol autora |  Mým úkolem je, abyste alespoň na zlomek vteřiny zapomněli na sebe sama a na čas. Nemyslete, nespekulujte, co tím dílem autor myslel, neřešte, nesuďte a neměřte. Jen vnímejte, ciťte a buďte, stanete se tak vnitřně tím dílem, tou sochou. Rozhosti se ve vás zvláštní ticho a klid. Záleží tak už jen na vašem citu a pocitu.     

Dvě samostatné sochy „Jelen“ a „Se psem“ se mezi budovami Národního divadla spojily do nového příběhu nazvaného podle římské bohyně lovu „Diana“. Název ale není podstatný a je na lidech, kteří projdou okolo jak si setkání dvou soch v souvislosti divadelním prostorem interpretují. Opět tu hraje důležitou roli struktura na povrchu soch. Obě sochy formálně spojuje, zakrývá jejich realistické detaily a nechává na každém aby si je v podvědomí do soch dosadil.

Sousoší vzniklo spojením dvou sousoší vzniklých v předchozích letech. Šest mužských postav s protaženýma rukama doplnilo kompletní sousoší pěti žraloků. Dva rozdílné světy spojené do nereálného příběhu lidí a zvířat jsou propojené formálním kontrastem vertikálních mužských postav a horizontálou plujících žraloků. Spojením žraloků a mužských postav v parku vzniklo společenství, které počítá s fantazií a hravostí návštěvníků parku a které i přes svůj nereálný a různým interpretacím otevřený příběh dokáže působit svými tvary a materiálem zcela přirozeně a samozřejmě. 

Podle slovníku cizích slov znamená fragment neúplné umělecké dílo. Proč tedy vystavuji něco, co je neúplné a tedy pouze fragmentem? Protože definitivní podobu díla si může vytvořit divák sám podle své fantazie. A fantazie je nekonečná…

Tak jako například břitva už v názvu obsahuje skrytou vraždu, tak žebřík v sobě ukrývá snímání Krista z kříže. A snímat se dá ledacos. Třeba socha z podstavce…

Není to loďka v pravém slova smyslu. Je a není. Každý, kdo ji uvidí ji tak ale označuje, takže asi je. Je to spíš takový elementární symbol člunu, i když využitím je to další kousek z mé dílny na téma autorská „Křesla pro město“. Já ten symbol chápu jako metaforu naší doby, jako plavidlo, na kterém se plavíme všichni společně. Podle osobního nastavení tu plavbu chápeme buď jako radost a vzájemnou přátelskou komunikaci nebo jako strach a boj. Já dýchám pro to první, a proto je tahle „lodička“ tak velká a barevná. Posaďte se na ni na chvíli s přáteli, nebo úplně cizími lidmi.

Především mě napadlo, že by tato organická forma spirály mohla být protikladem k silné, mohutné a chladné architektuře tohoto místa. Můžete do ní vstoupit a cítit úplně jiný prostor, protože spirála vás vtáhne dovnitř, pryč od betonu, kamene a skla, do jiného světa. Myslím, že spirála na tomto místě může poskytnout kontrastní bod mezi architekturou na jedné straně a stromy v parku na straně druhé. Všechny mé sochy mají organické a měkké formy, a protože jsou vždy umístěny do městského prostoru, jsou protipólem architektury. Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti.

"Matter Fores", obsah děr je také hmota a vrtání z boku to ukazuje jinou formou hmoty, možná je to součást nějakého rituálního objektu nebo se užívají k jinému neznámmému účelu.  

Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti

Monumentální zlatá moucha zpodobňuje polemiku nad tím, po čem všichni touží.Inspirací k plastice byla báseň Adolfa Heyduka i fascinace samotným hmyzem. Moucha, tak malá, neužitečná a otravná, přesto však krásná, je-li možné prohlédnout si ji detailně pod mikroskopem. Fascinující biologický stroj, který nejsme schopni vnímat pouhým okem. A právě proto byla zvětšena do nadlidského měřítka, aby bylo možné obdivovat její jednotlivé detaily, a aby se při konfrontaci rozproudila polemika nad vlastní velikostí a možná i nad štěstím, tak křehkém, zdánlivě složitém a přesto někdy tak snadném, když je člověk schopen vnímat maličkosti.

Socha Jahmal je reálným propojením neworského a českého světa k tématu transgerneru z roku 2018 a zároveň odlišností. Je matafórou komplikovaného nacházení vlastní identity, přijmutí sama sebe, přerodu a zároveň vnitřního boje, kdy se člověk nevejde do vlastního těla. Sešívání koženkou symbolizuje chirurgický proces.

V ocelových objektech se snoubí abstrakce i realismus, přirozeně totiž reagují na prostor kolem sebe díky vlastnostem ušlechtilé oceli ze které jsou vytvořeny. V závislosti na jejich vnitřním tvaru se v nich několikanásobně zrcadlí okolní svět svým neustálým pohybem, změnami a rytmem. Dílo s názvem Trichodon je doposud autorovou největší realizací ve veřejném prostoru.

Možná to nevíte, ale Jakub Flejšar je snowboardista a snowboardový trenér, a ti, jak je známo, se rádi pohybují a běhají a potom také odpočívají. A protože je Jakub také sochař, chce, aby jeho plastiky tuto zkušenost zviditelnily. Stylizovaně a vtipně.

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Jeden z nejrenomovanějších českých architektů Martin Rajniš rád překračuje hranice. Vytváří objekty, které se stávají svébytnými uměleckými díly s estetickou, sociální i užitkovou funkcí. Hostivařský Včelín svým historizujícím osmibokým tvarem i korouhvičkou odkazuje ke středověkým věžím. Samozřejmě je ale především domovem včelstva, které produkuje jedinečný golfový med.

Už je to nějaký ten pátek, co se architektura zhlédla v uměleckých postupech, a naopak. Zejména se to týká proměny a hry fasád. Nedávno zesnulý sochař Jiří Beránek je toho zářným příkladem, vždyť sochařský obklad hlavní budovy hostivařského golfového areálu proslavil celosvětově nejen tuto architekturu a jejího architekta, ale také sochaře, který tento obal tak svébytně vymyslel.

Dominantní plastika Davida Černého In Utero patří k jeho nejvýznamnějším dílům. Z nerezové oceli vytvořenou šestimetrovou sochu klečící těhotné ženy, která se drží za hlavu, může každý vnímat po svém, nabízíme však jednu z možných interpretací: In Utero vzniká náš život, je tedy ženino gesto povzdechem, či výrazem zoufalství nad tím, že se málo rozmnožujeme?

Pád z roku 1967 je emblematickým dílem Stanislava Kolíbala, doyena českého výtvarného umění a v současnosti patrně mezinárodně nejznámějšího českého umělce. Dílo vznikalo v kulminaci svobodného vzepětí české společnosti a umění v průběhu stále více se uvolňujících „šedesátek“, ale jeho vyznění jako by už předznamenávalo to, co se za pouhý rok stane skutečností: pád ze svobody do více než dvacetileté normalizační poroby.

Pro tvorbu Lukáše Raise je typické využití průmyslově vyrobených komponentů, zejména kovových rubek. Shluk trubek umístěný na hostivařském hřišti dokazuje správnost a účelnost této cesty. Můžeme jej číst stejně dobře jako estetický počin nebo jako jistou metaforu existence člověka v současné společnosti.

Pamětníci si při pohledu na Chramostovo dílo Shark in the Gulf jistě vzpomenou na slavný Spielbergův film Čelisti, který svého času báječně děsil publikum. Žraločí ploutev brázdící zelený pažit je ovšem z betonu, je tedy stabilní a není životu nebezpečná.

Po golfovém hřišti byly rozesety kamenné šperky ‒ plastiky Pavla Opočenského, pro kterého kámen představuje výzvu, aby ho zprůhlednil a vylehčil, a vůbec s ním pracoval tak překvapivě, jak to jen toto tvrdé a věcné médium umožňuje.

Michal Trpák asi už ví, že nás, lidi, nahradí humanoidi. Nevíme sice, zda budou vypadat tak, jak si je sochař představuje, tedy jako způsobně pochodující úředníky, ale rozhodně, až si v budoucnu přijdouzahrát golf, by je sochařova představa mohla pobavit. Ale pozor! Možná nás autor svým dílem upozorňuje, jestli už jsme se humanoidy nestali!

Hlavním záměrem tohoto díla bylo propojení odpaliště s fairwayí na jedné z nových jamek. Jelikož se na této části hřiště nachází dvě jamky proti sobě, bylo potřeba vytvořit krytý průchod kolem jezera, který zajistí hráčům bezpečnost. Celkem 50 dřevěných rámů za sebou s pravidelnými rozestupy tvoří při průchodu tunelem iluzi nepropustných stěn. Při pohledu ze strany ovšem tunel téměř zcela mizí a z jeho stěn zbývají pouze tenké příčky.

Figura kráčejícího muže s rukou vysunutou vpřed je možná, jak název napovídá, místodržitel, ale také třeba bojovník, který spadl do Hostivaře z jiné planety. Složený je jako ze stavebnice a připomene sci-fi filmy. Je zhotovenýz kovových rámů, čímž sochař trochu mate své příznivce, protože jinak má rád přírodní dřevěné materiály.

Trpaslíky vytvořil v roce 1985 pro Galerii H. Bratrů Hůlových na jejich statku v Kostelci nad Černými lesy. Neoficiální akce měla úspěch a Kurt se ji rozhodl v době začínající perestrojky zopakovat i v hlavním městě na oficiální bázi. Ne že by toužil po umělecké satisfakci, natož po slávě či penězích.Prostě ho rozčilovalo, že když se veřejně může prezentovat umělecký balast považovaný kulturtrégry za umění, proč by se alespoň občas nemohlo vystavit něco hodnotného... Sochy tzv. trubkounů, v nichž autor řeší svůj celoživotní zájem o lidskou figuru. Naprostého zredukování figury do lapidárního tvaru dosáhl velmi působivého a pro něj typicky humorného až groteskního výsledku. Socha Trubkouna byla vyrobena podle autorových přesných pokynů soukromou firmou na výrobu kontejnerů Eurointermetall s. r. o. Lucie a Dalibora Kamenských v Rýmařově, kteří plastiku laskavě zapůjčili. (Vyrobili například i plastiky květin Stanislava Diviše, které byly k vidění na jeho loňské výstavě v Kutné Hoře.) Velké hlavičky či jiné hlavy á la žárovka je Kurtova dlouhodobé téma. Lidská hlava je záhadný objekt, dokáže zářit nápady, dobrotou a dokáže být zabetonovaná blbostí a agresivitou. A tak pohledem na ně můžeme meditovat, co jsme zač. Hlavy jakožto neportréty všeho druhu páchá už nejméně od poloviny 70. let. Čtyři dvoumetrové byly v roce 2011 na náměstí Jana Palacha, v roce 2013 u Národní technické knihovny a na Landscape Festivalu v Praze. V roce 2016 v Českých Budějovicích opilci některé Hlavičky rozbili. Teď je jedna tady. Je to ale jen v našich hlavičkách. Akce se koná pod záštitou starostky Prahy 2 Ing. Alexandry Udženija.

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Dílo se skládá ze tří jednoduchých těles, která jsou na sebe napojena tak, že vzniká dynamický pohyb vzhůru z horizontály do vertikály. K vytvoření dojmu pohybu stačí kvádr, krychle a výseč kruhu. Mírně odsazené uspořádání a naznačená rotace ve vertikále tvoří základ dynamiky. Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti.

Práce z cyklu Kresby v prostoru. Oharky ve tmě jsou inspirovány hrou dětí – máváním hořícím oharkem vytaženým z ohně. Pokus zaznamenat a převést do materiálu pohyb žhavého uhlíku ve tmě.

Jak říká sám autor svou práci by mohl definovat jako geometrický abstrakcionismus, pokud by ji měl pojmenovat. Jeho tvary jsou vždy hranaté a definované. Jeho sochařská práce velmi úzce souvisí s jeho malířskou tvorbou a několikrát nu bylo řečeno, že jeho sochy jsou v zásadě trojrozměrné obrazy, s čím souhlasí. Jeho díla nemají žádné názvy, což považuje za nutnost abstrakcionismu. V zásadě vždy hledá rovnováhu mezi nevyváženými tvary.

Prvotním impulzem vzniku této realizace byl záměr dotvořit intimní místo jedné soukromé zahrady posezením s plastikou. Vznikla tak lavička v podobě stylizované ženy, které se můžete uvelebit v náručí s knížkou, nebo usednout tváří v tvář blízké osobě v důvěrném hovoru. Umístěním ve veřejném prostoru dostává tato socha další význam, který je v mé práci už pevně zakotven: působit jako ostrůvek oživení ulice, kterou obvykle jen probíháte, jako možnost krátkého zastavení obohaceného nečekaným estetickým vjemem a jako prostředek ke spočinutí.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.