Stálá linka

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Nový pohled na městský mobiliář. Netradičně pojatá užitná plastika je inspirací pro architekty i zastupitele. Keramické křeslo nepůsobí fádním dojmem a není sériovým výrobkem. Díky oblým tvarům je hravé a originální a oprávněně přitahuje pozornost kolemjdoucích.

Jde o třetího koně ze sousoší Jezdec. Celé sousoší jsem dokončil před několika lety v laminátových odlitcích. Tvoří ho sochy tří koní a jednoho koně i s jezdcem. Abych mohl sousoší vystavovat i v exteriéru, začal jsem postupně sochy odlévat do bronzu. Během té doby jsem sochy vystavoval a vystavuji i samostatně. Doufám, že se jednou dočkám a celé sousoší uvidím vystavené kompletně, třeba právě v rámci festivalu Sculpture Line, v některém z českých měst.

Sochu „Corpus Angelicus“, neboli „Tělo Anděla“, jsem vytvořil jako součást výstavy se stejným názvem, kterou jsem měl v roce 1997 na Pražském hradě. Anděl je pro mne stálé téma, tato záhadná bytost se vlastně objevuje ve všech náboženstvích, je to jakýsi pozitivní, ekumenický symbol a mne velmi láká se jej pokoušet ztvárňovat a dávat mu různé podoby a stále si jej přetransformovávat. Anděla asi ještě nikdo neviděl, ale můžeme třeba věřit, že v nějaké formě existuje, a to stále jitří moji představivost. Proto „Tělo Anděla“, plastika odlitá z robustní ocelolitiny, v kontrastu proti představě zcela nepoznané a neuchopitelné éterické bytosti. Jakási schránka, nebo ulita Anděla, i tak se to dá chápat. To ale ponechávám na divákovi. Líbí se mi, že v Břežanech bude instalována v blízkosti kláštera a velmi doufám, že přinese občanům radost a možná i důvod k zamyšlení.

Při práci se autor zaměřil na prostor a velikost objektu v prostoru. Zvolené měřítko Hyeny umožňuje divákovi vnímat objekt jako celek a zároveň při bližším pohledu je nucen začít vnímat jednotlivé segmenty a části sochy. Její otevřenost pak nabízí nahlédnutí do vnitřního prostoru objektu. Socha se snaží co nejpřesněji zachytit divokost hyen za pomocí kovu. Jedná se o přesun organické formy živé hyeny do geometrické formy sochy, při zvětšení proporcí zvířete. Z jednotlivých 2D dílů se postupně skládají složité struktury, které vytvářejí jednotlivé části těla zvířete. Výsledná socha pracuje s rozložením světla a stínu na plochy kovu a svými nuancemi dotváří celkový prostorový objem.

Původ tohoto díla je v intuici. Socha odhaluje polarity způsobené člověkem a touhou, ilustruje dilema a vyrovnávací akt vědomé existence. Zvětšené a pozměněné ruční nářadí narušuje běžné vnímání a vytváří symboly pro přerod z industrialní do digitální éry. Avarice je kritickým přezkoumáním chamtivosti našeho komerčního bytí.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.

Křesla pro město je autorský projekt krátkodobých i permanentních instalací zářivě barevných keramických pohovek a křesel do rušných ulic měst. Zastavte se na chvíli na neplánovaném místě přímo na ulici, posaďte se, dotýkejte se hladkých lesklých tvarů, vnímejte barvy. Uvelebte se a rozhlédněte kolem sebe nebo na chvíli zavřete oči a zaposlouchejte se do zvuků ulice. Dovolte si být tady a teď.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.

Kompozice z dřevěných klád. Jedná se vlastně o jakýsi ready made z vytěženého dřeva připomínající rozházené pastelky. Objekt může sloužit i k posezení.

Objekt znázorňující strelici vznikl principem rotace lamel. Zhruba rok a půl se zabývám tímto principem a strelicie je první velkoformátový objekt touto technologií. Každá lamela jde vložit do předchozí a tím pádem je celá socha původně z jednoho plechu.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.

Martin Steinert byl hostem rezidenčního programu Goethe-Institutu. V Praze bude tvořila pobýval po dobu tří týdnů u příležitosti konání festivalu Sculpture Line. Během pobytu vznikla pražská podoba díla „Wooden Cloud“.

K tvorbě sochaře Martina Steinerta patří už několik let prostorové instalace z obyčejných dřevěných latí. Velký zájem lidí o většinou několikatýdenní procesy vznikání objektů ve veřejném prostoru přivedly Martina Steinerta na myšlenku zapojit lidi přímo do své práce.

V červnu 2015 postavil Martin Steinert monumentální skulpturu z téměř 2000 metrů dřevěných latí v apsidě kostela sv. Jana (Johanneskirche) v Saarbrückenu. Návštěvníci kostela byli během čtyřtýdenního vznikání instalace zváni k tomu, aby sochařově práci nejen přihlíželi, ale aby se na ní dokonce i sami podíleli. Přibližně 1200 lidí napsalo svá osobní přání na připravené dřevěné tyčky, které Martin Steinert následně zakomponoval do své instalace. Přání, která na nich byla formulovaná jako individuální manifesty snů, nadějí a očekávání, se rozvětvovala tisíci synapsí. Tímto způsobem vznikl a byl vypraven na cestu umělecký projekt s názvem Wooden Cloud – Die Architektur der Wünsche (Dřevěný oblak –  architektura přání).

Ze Saarbrückenu pluje dřevěný oblak vybranými městy světa a na význačných veřejných místech vzniká vždy v nové podobě. Dočasné instalace z popsaných dřevěných latí se stávají momentkami společenské atmosféry. Dřevěný oblak se na své cestě doposud zastavil v roce 2016 v Petrohradě, v roce 2017 v Berlíně, v roce 2018 v Paříži a v roce 2019 vznikl pátý „Wooden Cloud“ v Alistiqlal Parku v Rámaláhu. Dva další dřevěné oblaky vzniknou v roce 2020 v Praze a Tiraně.

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru.

Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.

 Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.

 Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka