Dvě křesla Alexandra Koláčková

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru.

Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry…  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou… A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.

 Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření… Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.

 Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka